O skepsi, předsudcích a odpírání strachu

polovina prosince 2014

Po nějaké době se zbrusu novým kombinovaným programem jdu navštívit kamaráda fyzioterapeuta, který o tom, co jsem v naordinovaném cvičení změnila a jak, nic netuší. Už v momentě, kdy mu lezu do dveří, zaznamená změnu.


Ty musíš dělat něco jinak než dřív,“ povídá mi. „ Jdeš úplně jinak. Co je jinak? Prodloužila sis dobu protahování? Cvičíš dvakrát za den? Jak jsi to sakra udělala?" 

Mám radost, že je změna vidět tak rychle - to jsem ani nečekala. Nejdřív dělám trochu fóry, nakonec ale známého seznamuju ho se svým báječným, na míru vymyšleným postupem rehabilitace. 


Hm... zajímavé. Ale víš co? O tenhle pokrok  přijdeš… protože tradiční metody, jako je víceméně všechno, co děláš, nefungujou. Myslím, že bys spíš měla přehodnotit svůj vztah k normálnímu cvičení a k botulotoxinu a nesnažit se pořád něco vymýšlet. U toho botoxu je aspoň jasné, že zabírá. A jestli máš tolik peněz, že nevíš co s nimi a můžeš si terapii platit, zvaž, jestli by nebylo lepší je dát na charitu, třeba by byly využitý líp - to myslím teda trochu jako vtip."   Ha, ha. 
"Vtipe,vylez," říkali jsme v podobně trapných chvílích jako děti.

Ani tohle jsem nečekala. Stojím před kamarádem, mám pocit, jako kdyby mi na hlavu vylil kýbl ledové vody a vypadá to, že tahle "ice bucket challenge" je nad moje síly. Nenapadá mě, co bych měla odpovědět a mám pláč na krajíčku. Vždycky jsem si myslela, že fyzioterapeuti jásají, kdykoli se jejich klienti odváží pustit do nové pohybové aktivity, že je to jásání naučí hned v prvním semestru na škole a průběžně je z toho zkoušejí, aby to náhodou nezapomněli. Kamarád ale na tenhle předmět ve škole buď chyběl nebo mu tu zkoušku dali z milosti, protože jinak mu to ve škole celkem šlo.

"Proč říkáš takové věci?," ptám se docela potichu a nejistě. "Víš vůbec, kolik je za tím vším práce? Víš, jaké to je vydržet na sobě pracovat, nereptat, nezahořknout, nezačít se litovat a nevzdat se? Ty sis navíc všimnul změny, aniž jsi věděl, že něco dělám jinak. A teď, když víš, že to není podle toho, čemu věříš, je to najednou špatně? Není to zvláštní? A dokázal bys něco takového sám?" 

"Já? Já nemám obrnu jako Ty. Takže to řešit nemusím. A taky musím mít trochu odstup."

"Ach tak."

Takže takhle to je... On vidí zlepšení, všimne si ho, okomentuje, ale protože použitý postup neodpovídá tomu, co považuje sám za nejlepší, shodí celou věc pod stůl.  A je mu úplně jedno, co si s takovým odsouzením počnu já. Chápete to? Já ne. Nemůžu ale říct, že bych tenhle přístup nepoznávala.  Kolikrát se nám stane, že odmítneme něčí názor na věc jen proto, že je to někdo, z kým nesouhlasíme tak nějak z principu? A ani  se nezamyslíme, jestli dotyčný náhodou tentokrát nemá pravdu. Určitě nemá. To je jasné. 

Předsudky jsou vážně hrozná věc. 

Snažit se jako dospělá pracovat na vylepšení diagnózy, která vylepšování vzdoruje tak tvrdošíjně jako obrna, je tvrdá dřina. Je to jako opravdu náročný sportovní trénink a některé moderní neurorehabilitační programy inspiraci sportem dokonce i přiznávají.  Je tu ale  několik (podstatných) rozdílů. Zatímco vrcholový sportovec pracuje na něčem, co mu jde v životě asi nejlíp, vy se den za dnem utkáváte s tím, co vám jde ze všeho nejhůř. Fanoušci nikde a samozvaný "trenér" si drží odstup, protože jeho boj to není.  To přece nedává smysl. Tohle všecko mi běží hlavou a přemýšlím, jak to zformulovat a nepoužít žádné z oněch sprostých slov, které mě také napadají, ale mé slušné vychování mi brání je říkat nahlas. :-)

Mlčím. Nakonec se rozloučím a jdu.  Vypláču se až doma.

A víte co?

Jsem vděčná za to, že se všem předpokladům navzdory ukazuje, že i jako dospělá se můžu něco nového naučit. A že to může být vidět během pár týdnů.  

Zaznamenávat, hodnotit a kriticky komentovat je ohromně snadné. 
Odložit předsudky a vydat se na cestu do neznáma je mnohem těžší. 
A taky dobrodružnější. 
A zábavnější.

Děkuju těm, kdo jdou se mnou. 
Nikoho nejmenuju. 
Oni vědí. 









Komentáře

Oblíbené příspěvky