Zamotané tělo

10. září 2014

I před dvěma lety jsem si udělala dovolenou v Řecku. :-) Byla jsem tehdy na Krétě a slíbila jsem si, že se do Řecka musím vrátit....  byl to blažený týden volna, kdy jsem nedělala vůbec nic. Ležela jsem na pláži, četla si,  plavala v moři a protože jsme tehdy s kamarádkou zvolily hotel s výbornou kuchyní, vrátila jsem se poprvé v životě s váhou, která  vůbec nebyla podváha a byla jsem za to opravdu ráda.  :-)

Po návratu z řeckých prázdnin byl čas začít na sobě znovu pracovat. Je mi báječně, jsem odpočinutá a mám chuť zkusit něco nového. Inspirována příběhem Erika,  o kterém jsem psala nedávno, a kterému tahle manuální terapie výrazně ulevila,  hledám někoho, kdo by pracoval s myofasciálními technikami. Zázraky nečekám. Jen jsem prostě zvědavá.

Na webu jsem se dočetla následující: „Po tisíciletí byla práce s tělem používána k uvolnění svalového napětí a křečí, k rozvolnění „slepenin“ ve tkáni, k odstranění stavů vyčerpání, ke zjemnění pojivové tkáně, uvolnění kloubních blokád a k rozšíření hranic bezbolestného pohybu.
Systémy svalů, povázek a pojivové tkáně mají tendenci ztvrdnout nebo se zkrátit, otéct nebo se slepovat, což vede ke změně v držení těla (až k deformaci), omezuje to volný pohyb a dýchání.
Tyto změny jsou zřejmé obzvláště po traumatech na tělesné nebo psychické úrovni, po nemoci, v případě chybných pohybových návyků nebo při prožívání permanentních stresových situací.“

No jo. Tohle zní, jako že bych to vážně mohla potřebovat.

Mám štěstí. Terapeutka, z jejíchž webových stránek tenhle citát je, má praxi jen pár stanic tramvají od jazykovky, pro kterou učím. Píšu mail, vysvětluju, kdo jsem, posílám jí nějaké webové odkazy a ptám se, jestli by měla chuť to se mnou zkusit.  Nechci nikoho, kdo by se mnou šel, jen že musí. Na to je ta cesta příliš daleká.  K. odpovídá téměř obratem – že prý s nikým s obrnou zatím nepracovala, že by se o to ale ráda pokusila. Jediné, co musím, je smířit se s tím, že se budeme jaksi učit vzájemně. Přesně někoho takového asi momentálně potřebuju. Myslím, že někdy je terapeut bez předsudků o diagnóze lepší volba než odborník, který místo vás léčí svou teoretickou představu o tom, co potřebujete a jak fungujete.

Když přijdu na první terapii, ukazuje se, že praxi má K. ve starém obytném domě, kde to voní podobně, jako voněl dům, ve kterém bydlela kdysi moje babička. I dveře do ordinace jsou podobné. Uvelebuju se na lehátku a K. mě všemožně podkládá spoustou polštářů, které vytahuje z velké dřevěné truhly. Své dílo korunuje tím, že mě obloží nahřátými pytlíky s třešňovými peckami, které voní jako nějaké oříškové sušenky. Přitom mi vysvětluje, že ještě s nikým s obrnou nepracovala, že se ale radila s paní, od které se tuhle techniku učila a že nejdůležitější ze všeho je teď dobře se nepolohovat, aby se mi dobře leželo. Ach! Tahle terapie se mi bude určitě moc líbit.

K. se pouští do slepenin na mých zádech a nohou. Je jemná a hlídá, jak u toho všeho dýchám. Když musí jít přes bolest, upozorní mě a dech mi připomene, takže se to celé dá zvládnout. Její respekt k tělu, kterému díky obrně zůstaly miminkovské úlekové reakce (což znamená, že na nečekaný dotyk nebo hlasitý zvuk reaguju tak, že sebou celá trhnu nebo ztuhnu) je pro mě vzácný a léčivý – a navíc se ukazuje, že zdaleka ne všechny moje staženiny jsou od obrny. S těmi, co od ní nejsou, jde udělat relativně rychlý a příjemný proces. A ty co od ní jsou? Ty zkusíme rozlepit taky a uvidíme, co se bude dít. 

Moje první dojmy? Především velká úleva, protože K. je extrémně jemná a pomalinku hledá, kam až může jít, aniž by mě vyděsila. Na některá místa se na začátku skoro sáhnout nedá - jsem tak zvyklá, že když se jich někdo chtěl dotknout, znamenalo to vždycky bolest, že v očekávání té bolesti ztuhnu jako nějaké zvířátko, které se chce schovat. Než mi dojde, že ten strach tady nepotřebuju, chvíli to trvá. Na konci se postavím, hledám trochu rovnováhu, protože stojím jinak, než jsem zvyklá a všímám si, že se mi lépe dýchá.  

Zvláštní, co všechno je možné.  A tak se domlouváme, že přijdu znovu, ještě tenhle týden a  několikrát. Uvidíme.