Souboj mozků a milimetrové štěstí

začátek října 2014

Jeden z úkolů, které můj milý Redcord terapeut sám sobě dal a doufal, že budu spolupracovat, bylo rozhýbat můj levý kotník. Na tom přece nic není, možná si říkáte. Ve skutečnosti tenhle úkol není nic pro slabší povahy. Tahle část mě toho má totiž za sebou hodně. Posuďte sami.

Levou nohu jsem vždycky vnímala míň a vždycky byla pomalejší.  Proto se na ni "odporníci" zaměřovali a má drahá končetina musela strpět o moc víc experimentů se skalpelem, než je slušné vůbec vyjmenovat. Jako malá jsem, poslušna předpokladů diagnózy, chodila po špičkách. Na špičky jsem se i začala stavět, když jsem konečně začínala chodit - což paní doktorka údajně tehdy okomentovala tak, že není třeba se ničeho bát, že ze mě jednou bude baletka. Na naplnění této lékařské prognózy zatím stále ještě čekám.

Mé dětské baletní ambice utnul pan doktor v kolínské nemocnici, když mi bylo necelých sedm. Vyrobil mi slušivé jizvy na obou lýtkách, prodloužil lýtkové svaly a já jsem několik měsíců uměla došlápnout na paty.To se nožce, potažmo kotníku celkem líbilo, dlouho ale klid nebyl, protože ortopedům se naopak nelíbily křečovitě stažené svaly v chodidle a tak je povolili. No a když už byli v tom, přešili na jiné místo i přitahovače stehna, to aby se mi nevtáčela celá noha do vnitřní rotace. Chodidlo se uvolnilo. Kombinace s operací oslabeným lýtkem a všemi dalšími okolnostmi ovšem vedla k tomu, že jsem začala nožku vyvracet a našlapovat na vnější kotník místo na plosku nohy. Což bolelo a ne zrovna málo, takže se milá nožička vrátila radši rychle zpátky k chůzi po špičce. 

Takže jsem si střihla  další operaci, při které nožku doktoři tzv. stabilizovali - kotník  ztratil pohyb do stran a  jako bonus došlo i na prodloužení Achilovky. Poslední ortopedický dýchánek se skalpelem a sádrou noha nedala bez ztráty kytičky. Dlouhé znehybnění a velká pooperační bolest vedla ke komplikaci, které se říká komplexní regionální bolestivý syndrom nebo někdy taky syndrom Sudeckův. Zvídavější čtenáři si detaily mohou přečíst třeba tady.

Pro ty ostatní jen laicky vysvětlím, že tenhle syndrom je stav, kdy nervy v poškozené končetině vyvolávají velkou bolest, i když pro ni  už není žádný regulérní důvod a často vzniká poté, co měl člověk končetinu dlouho v sádře. Noha nebo ruka je oteklá, mění přímo vám před očima barvy, teplotu, pekelně bolí a když se to celé neléčí, může to člověku už zůstat napořád nebo vést k deformacím postižené končetinky. 

Já si tuhle líbeznou diagnózu do sbírky přidala v listopadu 2009. Bolelo to příšerně. A protože nějakou dobu trvalo, než jsme se dobrali k tomu, že moje sloní nožka není příznakem nervové lability při DMO a k léčbě, která by aspoň trochu zabírala, naučila jsem se milou nohu ignorovat. Pak se totiž člověk aspoň občas vyspal. Když přesvědčil sám sebe, že ten mizernej kus nohy, co bolí jak prase, ve skutečnosti neexistuje, bylo to hned veselejší. Tenhle přístup má ovšem i svá úskalí. 

Zkuste třeba takovou ignorovanou, neexistující nohou pohnout.... Ehm.  Jak bych vám ten zážitek jen přiblížila?  Představte si, že máte třetí ruku. Máte? A teď svou imaginární třetí rukou zkuste pohnout. Že vůbec nevíte, jak se to dělá a jakou ruku myslím a o čem mluvím? Bezva. Přibližnou představu o tom, jaké to asi je, máte. 

Snažím se milému terapeutovi líbezně vysvětlit, že s tím kotníkem už se snažili pracovat i experimentátoři ve studii a že už jsme to vzdali, protože pohyb, který se mě snažili naučit, jsem stejně dělala jinak, než jsem měla, totiž celou nohou, hezky z kyčle.

„To je mi úplně jedno. Těžko říct, jestli se nám to povede, ale zkusíme to. Jinak se totiž o moc dál už nedostanem.“ 

Dobrá. Když se o tom, že to nejde,  potřebuje přesvědčit sám, tak ho nechám, že ano... Jsem milá, vstřícná laskavá a chápající. 

Cílem hry je vzepřít se vleže na zádech  o špičky, zavěšené v popruzích, přičemž další široký popruh, mám pod bedry, aby to nebylo zbytečně těžké.   Mé pokusy udělat to tak, jak jsem zvyklá, jsou nemilosrdně zmařeny hned v zárodku. „Takhle ne! V pánvi ten pohyb není! Jdeme z kotníku! To je tady!“  Nic. Až když vzal terapeut nožku do ruky, pochopila jsem, co mám udělat.  Ten první pohyb po několika letech byl asi o půl milimetru, ale byl tam. Neměla jsem ve své skepsi, dané zkušeností, pravdu. Chápete? 

Tak tomu se, moji milí čtenáři, říká souboj mozků. Nebo taky opravdové odhodlání fyzioterapeuta.  Děkuju. :-)