První Wet Vest v Čechách

19. listopadu 2014

Po oné truchlivé zkušenosti s vodním aerobikem, při kteréžto příležitosti jsem na vlastní tělo objevila, že ačkoli se protahuju jak divá a posiluju v lanech, rychlejší pohyb zkrátka neudýchám a asi by bylo dobré s tím něco udělat.

A protože jsem navíc na hodině aquateroru objevila i to, že v hluboké vodě opravdu „jdu“ jinak než na suchu, usoudila jsem, že tu slavnou vestu zkusím přeci jen objednat. Doprava z Oregonu, kde firma Hydrofit sídlí, trvala asi týden a nebýt extempore s celnicí, kterou bylo třeba přesvědčit, že balíček s označením RUNNING EQUIPMENT je skutečně výhradně pro mou vlastní osobní potřebu, což trvalo týdny dva, dalo by se říct, že celá procedura proběhla bez zásadních zádrhelů. Pokud vám navíc váš rehabilitační lékař vystaví pro celnici potvrzení, že vestu potřebujete "ke svému osobnímu rozvoji" a doložíte i invaliditu, odpustí vám celnice DPH. Poštovné z USA je něco kolem šedesáti dolarů. Funguje to tak, že obchodu napíšete, že byste chtěli vestu objednat, udáte velikost a barvu a oni vám zjistí, za kolik peněz jsou schopní tu věc momentálně poslat. Výslednou částku odsouhlasíte a následně dostanete výzvu k platbě přes Paypal.  (Paypal si vyžádejte, obchod sice nabízí možnost platit kartou, ale nějak se nám ta platba nedařila, ačkoli v jiných zahraničních e-shopech jsem vždy svou VISA kartou zaplatila bez problémů).  Když vesta dorazí na celní poštu v Praze, vyzvou vás k doložení ceny - a to je i okamžik, kdy je vhodné se vytasit s potvrzením o invaliditě (stačil průkaz ZTP) a dokladem od lékaře, že je to rehabilitační pomůcka nutná k vašemu osobnímu rozvoji. Celní deklarant pak může předložit zásilku celníkům s návrhem na nulovou daň z přidané hodnoty a když všechno zafunguje, celnice balíček propustí do volného oběhu.  A dál?

Můj první pokus  s dlouho a toužebně očekávanou pomůckou proběhl o dva dny později a když jsem se do ní oblíkala, vyneslo mi to dotaz od plavčíka, jestli jsem se zhoršila od posledně v plavání tolik, že potřebuju záchrannou vestu a  velmi nechápavý pohled, když jsem  vysvětlovala, že to není na plavání, nýbrž na běh v hluboké vodě. :-) No, na to, že jsem všude středem pozornosti, už bych si vážně měla zvyknout.  Dojmy? Musím konstatovat, že pohyb ve vestě je mnohem jednodušší než s nadnášecím pásem, který jsem na sobě měla na aqua aerobicu. Vesta drží celý trup, nikam neklouže ani se neposouvá, a protože je překvapivě tenká, neomezuje nijak pohyb. Na koncích vesty (co myslím, pochopíte z videa) je suchý zip, který se dá přichytit kdekoli, takže si ji člověk upraví na svou velikost. Vesta člověku mírně drží trup a v hluboké vodě  vás udrží ve vzpřímené poloze. V mělčí vodě, když stojíte na dně, tenhle "přidržovací"  efekt pochopitelně nemá, tam musíte stát sami za sebe. :-) Kromě toho maličko tepelně izoluje, takže člověku není ve vodě taková zima. 

Pohyb v ní VYPADÁ jednoduše. A když se to umí, tak  je to i pohyb krásný. Podívejte se, jak Wet Vest v tréninku využívá švédský triatlonista  Jonas Colting.  Krásný pohled i poslech (to v podkresu je Chopin...  :-) Když jsem tohle video viděla, podlehla jsem dojmu, že i mně to půjde takhle ladně.  To se ukázalo jako představa celkem mylná, ale to je jiný příběh. Vy se pokochejte tím, jak to krásně jde - běží Jonasovi.  :-)

První reálná zkušenost s touhle hračkou byla pro mě  solidní euforie. Mohla jsem „jít“ a nemusela jsem mít strach, že někam spadnu. A zatímco na suchu skoro neumím pokrčit levou nohu, ve vodě jsem tenhle model zkusila párkrát, zjistila rychle, že nefunguje,  a za chviličku už jsem „šla“ mnohem symetričtěji, což mě upřímně a tuze mile překvapilo - zdá se, že i můj mozek toho umí víc, než předvádí na suchu,  zlozvyků má spoustu a paní doktorka Karen Pape, o které jsem psala tady, má nejspíš v ledasčems pravdu. :-) Kdo zvládáte angličtinu, poslechněte si ji sami, jak vysvětluje svůj pohled na obrnu. 

Vesta je báječná věc a pohyb v ní je pro mě radost a pohoda.  Protože ale voda klade člověku ve svislé poloze velký odpor, je to zároveň docela velká dřina a pokud se nechcete z akce na začátku vzpamatovávat týden, doporučuju začínat postupně. 

Paní doktorka Pape mi na můj dotaz, jak s vestou začít, doporučila přeskládat si rehabilitační program tak, abych mohla do vody třikrát až čtyřikrát týdně. Vysvětlila mi, že moje únava může být zčásti způsobená právě tím, že nemám v dobré kondici srdce a plíce,a že pokud půjdu ve vestě do vody třikrát do týdne, budou vidět výsledky už zhruba za šest až osm týdnů. Budu míň unavená, sníží se spasticita a zvětší rozsah pohybu v kloubech. Během měsíce bych měla být schopná "uběhnout" 30 minut v kuse a to je okamžik, kdy můžu začít případně pracovat na stereotypu chůze v mělčí vodě (rozuměj v bazénu, kde stačím) a "běh" v hloubce by se měl nějak ztížít - zrychlit, přidat odpor využitím různých pomůcek a podobně.  Základní postup do začátku najdete tady.  Paní doktorka ho vymyslela jako něco, co může člověk dělat sám doma bez fyzioterapeuta.

Jenže: nežiju v Kanadě,  domácím bazénem nedisponuju, chodím do veřejného a je listopad.  Zdá se mi to tedy mírně řečeno drsné. Taky si neumím představit, jak bych to do svého programu zařadila a neucvičila se přitom k smrti. Nakonec se shodneme, že tohle rozhodně počká do léta, kdy je voda, řekněme, příjemnějším rehabilitačním médiem. Do té doby to musí stačit jednou nebo dvakrát týdně a chybu s pokusem vydržet rovnou celou hodinu už nezopakuju. Začínám na deseti minutách, pak chvíli obyčejně plavu, což dá práce mnohem míň než vodní běh a nakonec jdu do sauny, kde nedělám vůbec nic a zakazuju si i přemýšlet o tom, jak moc je asi finská sauna terapeutická a jestli ovlivňuje spasticitu hodně nebo málo. Nemám zdání. Je to prostě jen příjemné. A to úplně stačí. 

Na oněch kýžených 30 minut v kuse jsem se s frekvencí 1x týdně dostala taky, ale trvalo mi to nikoli osm týdnů, nýbrž zhruba pět měsíců. Nevadilo to ničemu. Nebylo kam spěchat.