O tom, jak jsme putovaly do vesničky Olympos, o schodech, statečnosti a o životě vůbec

V neděli jsme se vydaly na první výlet do malinké karpathoské vesničky Olympos.
Tu najdete zhruba 58 kilometrů severozápadně od Pigadie a dostanete se sem lodí, která pluje kolem pobřeží až do Diafani. Odsud pak pokračujete do Olymposu autobusem - od té doby, co tu postavili normální silnici, je to možné. Ještě nedávno sem prý vedla cesta jen prašná  a dojet se dalo jen určitými typy auta. Teď stačí najít jen dostatečně odvážného řidiče autobusu a můžete se kochat úchvatnými výhledy. Nebo to můžete zkusit dojet i sami, ale jen pokud vám nevadí výšky. Protože srázy jsou tu strmé....

Olympos je zvláštní vesnička. Stálých obyvatel má 350 a je to úplně uzavřená komunita, jejíž členové se berou výhradně mezi sebou, nepustí mezi sebe nikoho cizího,  a když se někdo jednou rozhodne odejít, už se nemůže vrátit. A taky ji řídí ženy.

Kdo vlastně byli první obyvatelé Olymposu? Podle legendy to bylo 70 rodin, které přišly ze staršího města na Karpathosu, které se dnes jmenuje Vroukounda a je pravděpodobné, že sem přišli, protože utíkali před nájezdy Arabů a saracénských pirátů. Saracéni v roce 824 po Kristu obsadili Krétu a odsud se zákonitě snažili proniknout i  dál - tedy na Kassos, Karpathos a Rhodos. Proto se obyvatelé pobřežních měst rozhodli uchýlit se raději někam, kde budou lépe chráněni.  Zvolili si k tomu místo vysoko v horách, které jim nejen poskytlo bezpečné útočiště, ale zároveň měli i vynikající přehled o tom, co se děje na moři. Takže se vždycky stačili včas schovat. Domy, které stavěli, jsou vymyšlené tak, aby splynuly se skalami a nebyly z moře vidět. Podařilo se. Neobjevil je nikdy nikdo. Celých tisíc let.

Na ostrově Karpathos vládli nějakou dobu Arabové, potom patřil k Byzantské říši, potom přišli Frankové a ještě později Turci. V roce 1912 přešel ostrov pod správu Itálie a k Řecku se připojil znovu až v roce 1948. Tohle všechno překonali obyvatelé vesničky Olympos docela sami a protože kontakt se světem moc neměli, zachovala se tu spousta starobylých tradic. Místní mluví dórským nářečím, které připomíná středověkou řečtinu, ženy dodnes chodí v krásných řeckých krojích a celá vesnička působí, jako kdyby se tu zastavil čas.

My jsme si výlet nezřízeně užily. Od místní pekařky jsme si koupily pečivo, čerstvě vytažené z pece,

kochaly se vyhlídkami, které nejde označit jinak, než jako dechberoucí

a v místní taverničce s výhledem na moře jsme si daly dobrou řeckou kávu a úžasný džus z čerstvých pomerančů. 

Byl to úžasný den. Z místních lidí byl cítit klid, který byl báječně  nakažlivý. Užily jsme si ho, protože jsme záměrně zaostaly za skupinou českých turistů, se kterou jsme přijely - jejich spěch kontrastoval se zdejší poklidnou atmosférou tak,že to bylo až nepříjemné. Dámy si navíc ustavičně na něco stěžovaly. 

"To jsou ale příšerné schody," okomentovala jedna z nich zdejší původní, středověké, vysoké a chladivé kamenné stupně. 

"Proč tu není výtah?" ptala se jiná. 

"Takhle je to děsně náročné..." dodala třetí. Fakt, že místní obyvatelé všechny tyhle "strasti" zvládají už několik staletí a bez reptání, jim neříkal nic. Nevydržela jsem to poslouchat jen tak. 

"Ty schody jsou ale nádherné, co?" pravila jsem směrem ke kamarádce, ale tak, aby to slyšely i tůristky. Pochopila.  

"To jsou," povídá zřetelně. "Krásné, opravdu. Udělaly jsme moc dobře, že jsme sem jely." 

"Přesně tak." 

"Ona je strašně statečná," slyším najednou. "Že takhle někam vůbec jede..." 

To se mluví o mně? No jo... mluví. Tůristky - stěžovatelky usoudily, že když vadí schody jim, musím na tom být podobně i já, ale přímo mě neosloví a mluví na moji kamarádku.  Co je tak strašně statečného na tom jet někam na prázdniny, jsem nepochopila a tak odpovídám nahlas místo Zdeničky: "Je tu krásně a já si to moc užívám. Všechno. Včetně  těch schodů." 

Tak. 

Odpovědí je mi nechápavé ticho. Tůristky mizí ve stráni,  my  sedíme u pekárny, kde kromě pekařky nikdo není,  koupíme si báječné, voňavé croissanty s čokoládou  a díváme se dolů na moře.V taverničce, kde není vůbec nikdo, protože všichni turisti už odspěchali jinam, zpovídáme majitele a dozvídáme se, že úplně původně tu byl dokonce hrad, ve kterém se všichni obyvatelé Olymposu před nájezdníky ukrývali. Od jeho ženy si potom koupíme krásné, ručně háčkované kapsičky plné místní voňavé levandule a v jiném zapadlém krámku zdejší med z tymiánu a borovic, nejmedovější, jaký si umíte představit. K němu dostaneme každá jen tak jako dárek pytlíček sušeného koření, které v sobě má sílu místního sluníčka. Co si přát víc?

Z výletu se vracíme zase lodí. Při nástupu mi pomáhá kapitán, usmívá se na mě a já na něj. 

"Bravo," povídá, když zdolám houpající se můstek. Mluví na mě a ne o mně.  O statečnosti nepadne ani slovo. Zatímco tůristky jsem svou přítomností provokovala, Řek nemá nejmenší problém. Jedeme domů, já se dívám do vln a raduju se z té krásy. Chvílemi ovšem zdálky zaslechnu útržky konverzace o příšerném vedru a děsných schodech.  :-)

 A tak, ať chci nebo ne, musím přemýšlet o tom, co je větší handicap.  Jestli neschopnost proběhnout životem rychlostí, kterou většina lidí považuje za obvyklou nebo neschopnost prožít ho se vším všudy, i když je někdy nesnadný. 

Bože, děkuju Ti.  Za všechno.

3. 7.  2016