O cvičenkách Helénkách, dalekém městě, kde nic není a o tom, jak neminout pro dobré to nejlepší

V hotýlku, kde jsme byly ubytované, s námi bydlelo přibližně patnáct dam, ktere do Řecka přijely za bohulibým účelem popracovat na svých postavičkách a dvakrát denně hodinu cvičit. Když jsem to zjistila, upřímně mě to pobavilo. Něco takového se může stát jenom mně. Já tomu tělocviku prostě neuteču, ani kdybych chtěla - pronásleduje mě dokonce i na dovolené.  :-) A že dámy z dnešního příběhu přijely cvičit zrovna do Řecka, kterému se oficiálně říká Helénská republika, budeme jim v dnešním příběhu říkat cvičenky Helénky. 



Cvičenky nás zaujaly už při odletu. Svou touhu po co nejzdravějím životním stylu, který nahlas ve frontě na odbavení probíraly,  prokázaly ony dámy prakticky tím, že si postupně si z fronty odcházely pro občerstvení do té nejvhodnější restaurace na celém pražském letišti. Kdo tipuje, že šlo o letištní pobočku firmy, kterou v Americe založil českoamerický podnikatel Roy Kroc  (ano, myslím McDonald's), tipuje docela správně. :-)

Cvičenky byly ohromně pilné. První pohybovou aktivitku si daly okamžitě po příletu. Pro nás překvapivě se nejednalo o plavání v moři, ani o procházku po pláži.  Dámy v tom nádherném řeckém teple, které nicméně na Středoevropana působí první dny jako děsné vedro,  provozovaly aerobic! Vystajlované byly dokonale.  Tričínka, sukýnky, botičky a potítka, manikúra, asi tak tuna samoopalovacího krému, ve stínu pod stříškou rozbalená aparatura s cvičební hudbou značky "nerozeznatelné-písně-v-univerzálním-tempu-hele-Maru-tahle-asi-taky-půjde-použít-co-říkáš..." A cvičení poctivě zahájily rozehřátím! V tom vedru... uf! :-)

Produkci cvičenek jsme měly možnost sledovat denně během snídaně, kterou jsme si servírovaly na balkoně a probuzené jsme byly teprve napůl.
Helének jsme si moc nevšímaly. Měly jsme na práci jinačí věci. Výlet na lodi na odlehlé pláže,  které byly krásné tak,  že jsme si výpravu zopakovaly dvakrát,

dobrou řeckou kávu a jídlo

koupání v moři, čístém tak, že bylo vidět na dno i tehdy, kdy měl člověk pod sebou dvacet metrů vody na nejkrásnější pláži Středozemí - Apelle,

odpočinek pod piniemi místo slunečníků.

a plavání ve velikých vlnách. 

Dobrodružný výstup z lodi na divoké pláži Kato Lako

a plavbu těsně kolem pobřeží.

Nic z toho všeho Helénky neviděly a nezažily.  Cvičily, zůstávaly na pláži u apartmánů a večer se hotelem linula vůně písmenkové polévky. Na schůzce s delegátkou si stěžovaly na mizerné jídlo, málo řeckou obsluhu v nejbližší taverně, (měla servírku ze Slovenska :-)) a taky na to, že to prašivý město  (míněna nádherná Pigadia) je celejch vosum kilometrů daleko a nic tam není, hlavně teda žádný vobchody, že jo... a kdo má takovou dálku chodit? 

Nechápala jsem. Předně jsem vůbec nerozuměla tomu, jak může být pro člověka, který stráví dvě hodiny denně cvičením aerobicu a posilováním,  problém ujít 2x3 kilometry (vosum to totiž rozhodně nebylo ani omylem), když si uprostřed dá ještě pauzu na kávu, večeři  a odpočinek.  :-) Co bych měla říkat já?  My to řešily elegantně. Do centra jsme pravidelně putovaly stopem - někdo nám zastavil vždycky - a vracely jsme se pěšky, jen jednou jsme si na kousíček cesty vzaly za pár euro taxi, protože už se blížila půlnoc. Pokud jde o městečko, kdysi tu byla prostě pláž.  Dnes to tu vpodvečer vypadá nějak takhle:

Do jedné z uliček se zatoulala lodička z moře.

A tohle je Pigadia v noci. Každé to světýlko je jedna tavernička a o ulici výš je spousta malinkých obchůdků se vším možným. Stačí jen zdolat pár schodů.

Není to krása? A rozumíte tomu, jak snadno se jí Helénky vzdaly, i když to nejspíš myslely dobře? Jsem ráda, že my tu krásu neminuly. To by totiž byla veliká škoda. Nemyslíte?

červenec 2016