Schody
8. července 2014
Zatímco ze začátku jsem na konverzaci během cvičení v lanech neměla ani pomyšlení, byla jsem tichá, soustředěná jen na pohyb, který jsem potřebovala udělat. Věci, které mě k tomu napadaly, jsem si nechávala pro sebe a možná jsem působila i trochu odtažitě. Časem ale přeci jen došlo trochu i na povídání.
Jednou mi můj milý fyzioterapeut vyprávěl, jak že ke mně a k mojí terapii vlastně přistupuje.
Zatímco ze začátku jsem na konverzaci během cvičení v lanech neměla ani pomyšlení, byla jsem tichá, soustředěná jen na pohyb, který jsem potřebovala udělat. Věci, které mě k tomu napadaly, jsem si nechávala pro sebe a možná jsem působila i trochu odtažitě. Časem ale přeci jen došlo trochu i na povídání.
Jednou mi můj milý fyzioterapeut vyprávěl, jak že ke mně a k mojí terapii vlastně přistupuje.
"Obrnu
neřeším,“ oznámil mi. „Koukám, kde co nefunguje a s čím
by se dalo něco dělat… jako kdybyste žádnou obrnu neměla. A
často se ukáže, že ta věc nakonec ve skutečnosti funguje víc než dobře. I když
by podle učebnic neurologie spíš neměla.“
Mlčím a přemýšlím, co všechno bych asi bez obrny mohla dělat a co už jsem
vzdala, že se nikdy nenaučím. Takových věcí je! Neumím bruslit, neudržím rovnováhu na kole, nikdy jsem nezkoušela postavit se na surf... Jako úplně první mě ale napadlo něco daleko prozaičtějšího, než je krasobruslení nebo plachtění vestoje. Chůze ze schodů bez držení. To když neumíte, máte
celkem problém, neboť když musíte čirou náhodou překonat schody, u kterých není zábradlí, musíte buď počkat, až půjde kolem někdo, kdo vás zachrání, nebo musíte zapomenout na to, že jste dáma a zdolat je v podstatě po čtyřech. Obě varianty jsou mírně řečeno potupné. Schody směrem dolů a bez držení jsem neuměla pořádně nikdy. Dva nízké
schody jsou naprosté maximum mých pohybových dovedností v tomto
ohledu, ale pouštím se do projektu pouze v případě, že jsou
tyto extrémně nízké. Jinak je to pro mě mission
impossible. A můžou být sebekrásnější.
Ta úplně nejnemožnější mise jsou schody, co
máme doma. Ty, co vedou zvenku k domovním dveřím, kloužou, i když
jsou suché. Ty, co máme v domě, jsou vysoké, z krásného lakovaného dřeva a zábradlí je radši po obou stranách, protože kloužou nehorázně i lidem bez pohybových obtíží.
„…Ono se občas ukáže, že to docela dobře funguje…“
„Co
když,“ přemýšlím si a nahlas neříkám radši nic, jelikož
mi to přijde úplně šílené… „co když už můžu chodit po
schodech bez držení a nevím o tom?“
Když
jsem ten den dorazila domů, pořád jsem nad tím musela přemýšlet.
Nakonec jsem usoudila, že jak to je doopravdy, nezjistím, dokud to
prostě nezkusím. Nejhorší ze všeho je pustit se toho
zatraceného zábradlí, ale nedalo se nic dělat. Jak jistě
chápete, když chce člověk sejít schody bez držení, tak se
prostě nemůže držet. Hlava protestuje, tělo se bojí a ztuhne.
Neboj se, uklidňuju sama sebe. Kdyby něco, prostě se chytíš toho
zábradlí nebo zdi. Mé přemítání a sbírání odvahy trvalo celý den a půl noci. Mám? Nemám?
Musím
to zkusit. Jdu na to. Pomalu, soustředěně dávám na nižší
schod levou nohu. Pak pravou. A znovu. Hrozně se bojím, ale musím
dál. Jít proti několika desetiletím zkušenosti, že „tohle
nejde“, proti strachu, že ty schody zdolám neplánovaně mnohem
rychleji, než bych ráda a s hrůzou z toho, jak tenhle
idiotský experiment pak budu vysvětlovat na pohotovosti, doma,
kamarádům nebo fyzioterapeutovi. Měla bych být realistka. Ano.
Ale zkusit to je třeba. Najednou sestupuju z posledního schodu a
nestalo se vůbec nic. Žádný pád, žádná modřinka, jen se
trošku klepu.
Umím
chodit ze schodů? No jo, umím, právě jsem to vyzkoušela a šlo to.
Vracím se do horního patra a zkouším to znovu. A ještě jednou.
Pak už jsem unavená a tak toho nechávám, jdu si uvařit čaj a
odměnit se čerstvými malinami ze zahrádky.
Když
pak o hodinu později přicházím na fyzioterapii, usmívám se a H.
se ptá, co se jako zas děje. :-)
„Dneska
slavím – zjistila jsem, že umím chodit ze schodů.“
„A
to jste jako neuměla?“
„No
uměla, ale ne bez držení.“
„Slyšelas
to?“ říká H. kolegyni. „Máme světovou premiéru. Umí sejít
ze schodů.“
„A
jak vás to vlastně napadlo zkoušet?“
„No,
já ani nevím.“
Nechci
nic vysvětlovat.
Objektivně
vzato to byl nápad absolutně šílený. Jenže bez takových to,
jak se zdá, někdy prostě dál nejde.
Komentáře
Okomentovat