Schody

8. července 2014

Zatímco ze začátku jsem na konverzaci během cvičení v lanech neměla ani pomyšlení, byla jsem tichá,  soustředěná jen na pohyb, který jsem potřebovala udělat. Věci, které mě k tomu napadaly, jsem si nechávala pro sebe a možná jsem působila i trochu odtažitě.  Časem ale přeci jen došlo trochu i na povídání.
Jednou mi můj milý fyzioterapeut vyprávěl, jak že  ke mně  a k mojí terapii vlastně přistupuje.


"Obrnu neřeším,“ oznámil mi. „Koukám, kde co nefunguje a s čím by se dalo něco dělat… jako kdybyste žádnou obrnu neměla. A často se ukáže, že ta věc nakonec ve skutečnosti funguje víc než dobře. I když by podle učebnic neurologie spíš neměla.“ 

Mlčím  a přemýšlím, co všechno bych asi bez obrny mohla dělat a co už jsem vzdala, že se nikdy nenaučím. Takových věcí je! Neumím bruslit, neudržím rovnováhu na kole, nikdy jsem nezkoušela postavit se na surf...  Jako úplně první mě ale  napadlo něco daleko prozaičtějšího, než je krasobruslení nebo plachtění vestoje.  Chůze ze schodů bez držení. To když neumíte, máte celkem problém, neboť když musíte čirou náhodou překonat schody, u kterých není zábradlí, musíte buď počkat, až půjde kolem někdo, kdo vás zachrání, nebo musíte zapomenout na to, že jste dáma a zdolat je v podstatě po čtyřech. Obě varianty jsou mírně řečeno potupné. Schody směrem dolů a bez držení jsem neuměla pořádně nikdy. Dva nízké schody jsou naprosté maximum mých pohybových dovedností v tomto ohledu, ale pouštím se do projektu pouze v případě, že jsou tyto extrémně nízké. Jinak je to pro mě  mission impossible.  A můžou být sebekrásnější. 




 Ta úplně nejnemožnější mise jsou schody, co máme doma. Ty, co vedou zvenku k domovním dveřím, kloužou, i když jsou suché. Ty, co máme v domě, jsou vysoké, z krásného lakovaného dřeva a zábradlí je radši po obou stranách, protože kloužou nehorázně i lidem bez pohybových obtíží. 

„…Ono se občas ukáže, že to docela dobře funguje…“

Co když,“ přemýšlím si a nahlas neříkám radši nic, jelikož mi to přijde úplně šílené… „co když už můžu chodit po schodech bez držení a nevím o tom?“
Když jsem ten den dorazila domů, pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Nakonec jsem usoudila, že jak to je doopravdy, nezjistím, dokud to prostě nezkusím. Nejhorší ze všeho je pustit se toho zatraceného zábradlí, ale nedalo se nic dělat. Jak jistě chápete, když chce člověk sejít schody bez držení, tak se prostě nemůže držet. Hlava protestuje, tělo se bojí a ztuhne. Neboj se, uklidňuju sama sebe. Kdyby něco, prostě se chytíš toho zábradlí nebo zdi. Mé přemítání a sbírání odvahy trvalo celý den a půl noci. Mám? Nemám?

Musím to zkusit. Jdu na to. Pomalu, soustředěně dávám na nižší schod levou nohu. Pak pravou. A znovu. Hrozně se bojím, ale musím dál. Jít proti několika desetiletím zkušenosti, že „tohle nejde“, proti strachu, že ty schody zdolám neplánovaně mnohem rychleji, než bych ráda a s hrůzou z toho, jak tenhle idiotský experiment pak budu vysvětlovat na pohotovosti, doma, kamarádům nebo fyzioterapeutovi. Měla bych být realistka. Ano. Ale zkusit to je třeba. Najednou sestupuju z posledního schodu a nestalo se vůbec nic. Žádný pád, žádná modřinka, jen se trošku klepu.

Umím chodit ze schodů? No jo, umím, právě jsem to vyzkoušela a šlo to. Vracím se do horního patra a zkouším to znovu. A ještě jednou. Pak už jsem unavená a tak toho nechávám, jdu si uvařit čaj a odměnit se čerstvými malinami ze zahrádky.
Když pak o hodinu později přicházím na fyzioterapii, usmívám se a H. se ptá, co se jako zas děje. :-)

Dneska slavím – zjistila jsem, že umím chodit ze schodů.“
A to jste jako neuměla?“
No uměla, ale ne bez držení.“
Slyšelas to?“ říká H. kolegyni. „Máme světovou premiéru. Umí sejít ze schodů.“
A jak vás to vlastně napadlo zkoušet?“
No, já ani nevím.“

Nechci nic vysvětlovat.
Objektivně vzato to byl nápad absolutně šílený. Jenže bez takových to, jak se zdá, někdy prostě dál nejde.


Komentáře

Oblíbené příspěvky