Náznaky nečekaného
30. listopadu 2013
Je sobota těsně před začátkem adventu - den, kdy české a moravské gospelové sbory vystupují už podruhé ve prospěch dětí se spinální muskulární atrofií - SMA. Tenhle projekt, který se koná zároveň ve čtyřech městech, mám tu čest koordinovat a taky se ho coby zpěvačka jednoho z účinkujících sborů účastním. Vloni jsme dokonce byli v ostravské televizi, letos tuto atrakci vypouštím, neboť si na tak dalekou cestu ještě absolutně netroufám. Je toho všeho dost i tak.
Ten víkend máme s Touch of Gospel koncerty hned dva, jeden v Plzni a druhý v Praze. Nemůžu nevzpomínat, jak to bylo před pěti týdny náročné. Dnes jsem žádný autobus honit nemusela, do plzeňského kostela sv. Martina a Prokopa v Lobzích jsem dojela celkem bez problémů. Zdá se, že efekt botulotoxinu trochu odeznívá, ačkoli momentálně žiju trošku jak na houpačce, jeden den jdu krásně a druhý sotva vylezu do schodů, co máme doma.
Podle testů z neurologie pořád ještě nejsem na úrovni před akcí botulotoxin, ačkoli určitá zlepšení tu údajně jsou. Jsem terapií a prací dohromady tak vytížená, že si vlastně ničeho nestíhám všimnout - takže prostě nezbývá, než doufat, že to je pravda a vydržet. Kombinuju Redcord a cvičení v bazénu, odchodím pět seancí vojtovky a snažím se vydržet i své dlouhé protahování, ačkoli musím přiznat, že tahle část terapie mě nijak zvlášť nebaví - potřebuju asi ke spokojenosti něco akčnějšího než dlouhé minuty a hodiny sedět v různých krko- a noholomných pozicích.
Důležitější než výsledky objektivních testů (měření rozsahu pohybu a jeho rychosti) jsou pro mě úplně jiné okamžiky. Ty testy jsou užitečné, ale důležité jsou spíš pro fyzioterapeuty než pro mě. K čemu mi je vědět, že se mi o pár stupňů zvětšil rozsah pohybu v kotníku? K ničemu. Čísla mě nijak nemotivují. Jenže pak se stane něco jiného. Někdy v polovině prosince zastaví na ulici kamarádka, povídáme si a ona mezi řečí řekne: "Ještě bych Ti chtěla říct - všimla jsem si, že teď fakt krásně chodíš!" Chce mě jen tak potěšit? Nebo popisuje něco, o čem já nevím, protože sama se sebou existuju každý den a ta změna, která se děje, je tak pomalá, že ji nemám šanci zaznamenat? Nevím, co si o tom mám myslet, protože kdybyste se mě zeptali, jak to celé vnímám a co je lepší, řekla bych, že vlastně vůbec nevím - a nebylo by to proto, že jsem skeptik. Jen se prostě zatím neodvažuju doufat, ačkoli reakcí, podobných té, kterou jsem popsala, postupně přibývá. Co když mají všichni ti lidé pravdu a můj handicap, který byl léta neovlivnitelný, se opravdu pomaličku zlepšuje? Je to vůbec možné? Nenalhávám si něco? Nebudu zklamaná? Neměla bych být větší realista?
Nevím. Zakazuju si o tom přemýšlet. Je ale jasné, že pokud se vážně někam posouvám, byla by škoda to teď vzdát.
Je sobota těsně před začátkem adventu - den, kdy české a moravské gospelové sbory vystupují už podruhé ve prospěch dětí se spinální muskulární atrofií - SMA. Tenhle projekt, který se koná zároveň ve čtyřech městech, mám tu čest koordinovat a taky se ho coby zpěvačka jednoho z účinkujících sborů účastním. Vloni jsme dokonce byli v ostravské televizi, letos tuto atrakci vypouštím, neboť si na tak dalekou cestu ještě absolutně netroufám. Je toho všeho dost i tak.
Ten víkend máme s Touch of Gospel koncerty hned dva, jeden v Plzni a druhý v Praze. Nemůžu nevzpomínat, jak to bylo před pěti týdny náročné. Dnes jsem žádný autobus honit nemusela, do plzeňského kostela sv. Martina a Prokopa v Lobzích jsem dojela celkem bez problémů. Zdá se, že efekt botulotoxinu trochu odeznívá, ačkoli momentálně žiju trošku jak na houpačce, jeden den jdu krásně a druhý sotva vylezu do schodů, co máme doma.
Podle testů z neurologie pořád ještě nejsem na úrovni před akcí botulotoxin, ačkoli určitá zlepšení tu údajně jsou. Jsem terapií a prací dohromady tak vytížená, že si vlastně ničeho nestíhám všimnout - takže prostě nezbývá, než doufat, že to je pravda a vydržet. Kombinuju Redcord a cvičení v bazénu, odchodím pět seancí vojtovky a snažím se vydržet i své dlouhé protahování, ačkoli musím přiznat, že tahle část terapie mě nijak zvlášť nebaví - potřebuju asi ke spokojenosti něco akčnějšího než dlouhé minuty a hodiny sedět v různých krko- a noholomných pozicích.
Důležitější než výsledky objektivních testů (měření rozsahu pohybu a jeho rychosti) jsou pro mě úplně jiné okamžiky. Ty testy jsou užitečné, ale důležité jsou spíš pro fyzioterapeuty než pro mě. K čemu mi je vědět, že se mi o pár stupňů zvětšil rozsah pohybu v kotníku? K ničemu. Čísla mě nijak nemotivují. Jenže pak se stane něco jiného. Někdy v polovině prosince zastaví na ulici kamarádka, povídáme si a ona mezi řečí řekne: "Ještě bych Ti chtěla říct - všimla jsem si, že teď fakt krásně chodíš!" Chce mě jen tak potěšit? Nebo popisuje něco, o čem já nevím, protože sama se sebou existuju každý den a ta změna, která se děje, je tak pomalá, že ji nemám šanci zaznamenat? Nevím, co si o tom mám myslet, protože kdybyste se mě zeptali, jak to celé vnímám a co je lepší, řekla bych, že vlastně vůbec nevím - a nebylo by to proto, že jsem skeptik. Jen se prostě zatím neodvažuju doufat, ačkoli reakcí, podobných té, kterou jsem popsala, postupně přibývá. Co když mají všichni ti lidé pravdu a můj handicap, který byl léta neovlivnitelný, se opravdu pomaličku zlepšuje? Je to vůbec možné? Nenalhávám si něco? Nebudu zklamaná? Neměla bych být větší realista?
Nevím. Zakazuju si o tom přemýšlet. Je ale jasné, že pokud se vážně někam posouvám, byla by škoda to teď vzdát.
Komentáře
Okomentovat