Hledání a nacházení

srpen 2014

Je neuvěřitelné, kolik energie se investuje do toho, aby se pomohlo dětem s touhle diagnózou, aniž kohokoli zajímá, co s těmi vypiplanými a vycvičenými dětmi je dál. Jak se jako dospělí vyrovnávají se všemi ortopedickými operacemi, které tehdy, když jim bylo osm, vypadaly jako elegantní a nejlepší řešení. Jak jsou na tom s mobilitou, když se přestanou tělu věnovat? Ví se toho málo a jako by to nestačilo, tak se na obrnu často svede i spousta zdravotních obtíží, které s ní ve skutečnosti nemají nic společného. Většinou se dočtete, že obrna se časem zhorší, protože tělo přestane zvládat zátěž, kterou způsobují léta abnormálního pohybu. O zlepšení nebo systematickou práci s dospělými lidmi s obrnou, zvláště pak s těmi, jejichž postižení je lehčí, takže chodí do zaměstnání, pracují a třeba mají rodinu, se nikdo moc nesnaží. Mezi všemi těmi nepříliš nadějnými články o tom, jak těžké a obtížně uchopitelné to s námi dospělými je, jsem ale objevila jednu webovou stránku, ze které vyplývalo něco jiného - webové stránky paní doktorky Karen Pape. 

Karen Pape je kanadská neonatoložka a neuroložka, přesto se ale věnuje i dospělým s obrnou. Její přístup k téhle diagnóze je mírně řečeno nezvyklý. Tvrdí, že abnormální pohyby, které jsou pro obrnu charakteristické, nejsou nic jiného, než zlozvyk - přesněji řečeno, že se pohyb dítko s obrnou učí v době, kdy mozek ještě není tak docela vzpamatovaný z poškození, ke kterému došlo, a tak je ten pohyb prostě nedokonalý. Následně mozek minimálně částečně zregeneruje (nebo, chcete-li, dovyvine se), mizerné pohybové stereotypy už nicméně zůstávají. Pokud ovšem člověk změní kontext pohybu, může se ukázat, že je ve skutečnosti mozek schopen vygenerovat pohyb mnohem krásnější, ladnější adokonalejší než za normálních okolností.

Jak to ale udělat? Jak změnit kontext tolik, abychom hlavu přiměli k něčemu novému? Paní doktorka k tomu využívá tzv. Wet Vest, což je jakoby plovací vesta, která člověka udrží v hluboké vodě ve vzpřímené poloze, čímž vyloučí vliv gravitace. Video s její pacientkou, která na suchu sotva jde a ve vodě byste skoro nepoznali, že jí něco je, mě dostalo. Víte co, podívejte se sami:

Když jsem tohle uviděla,  můj mozek, o kterém se toho dá říct nebo napsat hodně a lékařskými zprávami o jeho stavu bych si mohla vytapetovat, začal okamžitě spekulovat, jak by to v takovém videu slušelo mně. Jak by mi to šlo? Běžela bych taky takhle krásně? Jak jsem na tom doopravdy? Spousta otázek a málo odpovědí. 

 A ještě jeden příběh na tomhle webu mi nedával spát. Zkušenost osmačtyřicetiletého Erika, který na radu paní doktorky začal s tělem pracovat pomocí myofasciálních technik. Podívejte se sem:

Přemýšlela jsem, vzpomínala jsem na to, jak moc dobře mi je ve vodě, uvažovala jsem o tom, že i Redcord svým způsobem pracuje s odlehčením a mění kontext pohybu. Dávalo mi to smysl. Našla jsem se i v popisu paní doktorky, která říká, že voda kromě gravitace eliminuje i strach z pádu a dává možnost bez rizika a strachu  zkoušet nové pohyby i nám, kteří jsme vyrostli a ztěžkli dřív, než jsme začali chodit a tudíž nám pohyb komplikuje strach. Znělo to vážně dobře a já byla strašně zvědavá. :-D

Wet vest ale v Čechách nekoupíte a ani nevím o nikom, kdo by ji používal, takže jsem to neměla jak zkusit, ale fascinovalo mě to a byla jsem odhodlaná se k téhle pomůcce nějak dostat a vyzkoušet i myofascialní techniky. Obojí ale muselo zatím počkat. Po roce plném terapie a práce byl čas na dovolenou - a tak jsem se vydala zcela bez výčitek svědomí na týden k moři do Řecka. :-)