Tohle
7. října 2013
Den po návratu z lázní mířím na kontrolu na neurologii. Všichni přítomní se na mě
usmívají a jsou zvědaví, jak se mi daří, když mám v sobě
tolik toho báječného léku a jsem v báječném programu, který
má výhradně báječné výsledky.
„No, vlastně nevím“ odpovídám a neusmívám se ani trochu. „Stojí to za houby. Skoro nechodím, nezvládám schody, neumím jít do kopce, nejde mi normálně vstát ze židle a pořád padám. Což by až tak nevadilo, kdybych se pak uměla z té země aspoň zvednout. Jenže momentálně mi nejde ani to.“
Vím. Měla jsem být při sdělování té baječné noviny milejší. Jenže pro mě je celá ta situace opravdu těžká a na společenské konvence nemám náladu. A možná je to takhle natvrdo nakonec i lepší. Jak má ostatně člověk citlivě sdělit terapeutovi, že jeho skvělý nápad, o kterém byl přesvědčený, že bude fungovat, byl ve skutečnosti mimo? Jak ocenit snahu a přitom dát jasně najevo, že mi není dobře ani trochu?
„Víte, myslím, že toho léku bylo asi moc. Nevím - jsem doma teprv od včerejška, takže zatím neumím asi ani říct, co všechno mi momentálně dělá problém. Ale nemám ponětí, jak se dostanu do práce ve druhém patře bez výtahu. Navíc celkem pochybuju, že zvládnu nastoupit do tramvaje. Válčím i s obyčejným obrubníkem.“
„Tak to je nám líto. A máte nějaký nápad, co s tím?“ Ta otázka mě zaskočí. Doufala jsem, že pro podobné situace mají nějaký standardní záložní plán, že mi pomůžou.... vidím rozpaky a nejistotu. Svým způsobem to ale chápu. Zatímco já si na rozsah katastrofy zvykám třetí týden, pro mé odborníky je to zpráva stará pár minut, a navíc taková, s jakou rozhodně nepočítali. A muselo se to stát zrovna mně. Člověku, co chodí do zaměstnání - ne někomu, kdo může prostě zůstat doma a počkat, až účinky léku za pár měsíců odezní. Smůla. Stalo se. A standardní plán pomoci v mé nestandardní situaci jednoduše neexistuje.
„No, asi by mi mohla pomoct vojtovka...“ přemýšlím nahlas. „Jsem hodně rozhozená, tak snad kdybychom hlavě připomněli, co má dělat, třeba by to pobrala? Když jsem to cvičila skoro dvacet let? Já nevím, co teď se sebou, jen vím, že tři měsíce čekat doma, až to přejde, prostě nemůžu. Nechci přijít o práci a taky bych se doma z toho nicnedělání zbláznila. V Klimkovicích mi celkem pomáhalo cvičení na Redcordu.“ (Na vysvětlenou pro vás, kdo netušíte, co to Redcord je: Jde o norský systém cvičení v závěsu, v takových červených lanech, proto red cord. :-) Pomocí lan může fyzioterapeut nacvičovaný pohyb usnadnit nebo ztížit tak, aby se správně zapojily i svaly, které normálně fungují špatně nebo vůbec). Pro tuhle chvíli to jako vysvětlení stačí a my se můžeme vrátit k příběhu.
Paní doktorka se usměje: „Redcord? Ten tu, myslím, někde máme.“
Ráda bych řekla, že jsem vstřícně a ochotně přijala nabídku, že paní doktorka zjistí, kde že ten kýžený zavěšovací aparát mají a projevím trochu dobré vůle. Je totiž jasné, že je těžké říct, jak na který fyziopostup tělo teď zareaguje. Jenže šok z toho, co se přihodilo jako následek experimentu s botulotoxinem znamená, že na jakékoli další pokusy s čímkoli nemám sílu ani chuť. Potřebuju kousek jistoty, že ten, kdo se o mě bude teď starat, ví, co a proč dělá. Je mi blbě. Mlčím. Mlčím protivně. Vím to a je mi to jedno. Nijak to nikomu z přítomných neusnadňuju.
„Moc se omlouvám, já nevím, jak bych sem dojížděla. Je to pro mě teď strašně daleko. Zkusím si terapii domluvit radši někde blíž.“
Odcházím a na cestu dostávám pár dobrých rad, které jsou ale tak obecné, že jsou mi k ničemu. „Cvičte. Dávejte na sebe pozor, když tolik padáte. Počítejte s tím, že asi budete muset teď ráno dřív vstávat. Držte se, dejte vědět, jak se vám daří a nezapomeňte se objednat na další aplikaci...“ Vím, že odhadnout, kam toho léku aplikovat a v jaké dávce, je těžké. Přesto je pro mě naprosto šílená myšlenka, že ačkoli jsem se ještě nevyhrabala z jednoho, už mi doporučují další pokus. Jo jo, jsem protivná. A taky v tuhle chvíli vůbec netuším, co budu dělat dál.
10. října 2013
„No nazdar,“ povídá doktor na rehabilitační klinice na Malvazinkách (kam se mi úplnou náhodou povedlo vecpat, jelikož někdo z objednaných pacošů nemohl přijít). Právě shlédl, jak báječně motoricky zdatná momentálně jsem. „Tohle je na hospitalizaci...“
Představa, že bych mohla přestat řešit, jak se kam dostanu, jak překonám které schody, že bych se válela v posteli a jediné přesuny, které bych musela provozovat,by byly „do bazénu“ a „na cvičení“, je za daných okolností víc než lákavá. Za těch pár dní doma jsem zjistila, zač je toho botulotoxin, a kolik času mi zabere cesta do práce, když neumím nastoupit do obyč tramvaje nebo autobusu a musím využívat výhradně ty bezbariérové, ideálně s něčí dopomocí. Získávám taky představu, kde všude se cestou do zaměstnání nebo na nákup můžu chytit sloupu veřejného osvětlení, abych se nezřítila k zemi. V neposlední řadě objevuju, kolik času může trvat, než se najde někdo, kdo mi v případě, že má skvělá pohybová strategie chytni-se-rychle-toho-kandelábru-ať-sebou-zas-nešvihneš selže, pomůže vstát.
Válet se místo na chodníku v posteli? Ano, prosím! Děkuju za nabídku.
Tak jednoduché to ale není. Za pobyt na klinice se platí celkem vysoké doplatky a můj účet po měsící v lázních financemi úplně neoplývá. Což o to, v mínusu nebo na nule určitě nejsem, rezervy mám vždycky, pokud teď ale nepůjdu do práce, další vlna klientů se po výuce začne ptát až v lednu, takže bych měla další tři, čtyři měsíce bez příjmů. Nemocenská u OSVČ nestojí za řeč. Mám na nemoci komerční pojistku, ta však náklady, spojené s léčbou obrny, pochopitelně vylučuje. Kdybych měla jiný problém, jsem v pohodě. Tenhle budu muset vyřešit jinak.
„Chápu,“ říká doktor, když vidí, jak se tvářím. „Zkusíme to ambulantně. Pokud nebudete zvládat, řeknete si o nocleh.“
Na recepci objednávám všechny ty vířivé vody, magnety a bazény. Je toho spousta. Fyzioterapeutka, kterou potřebuju nejvíc, má ovšem čas nejdřív koncem listopadu. Hm. Tohle bude ještě zajímavé.
„No, vlastně nevím“ odpovídám a neusmívám se ani trochu. „Stojí to za houby. Skoro nechodím, nezvládám schody, neumím jít do kopce, nejde mi normálně vstát ze židle a pořád padám. Což by až tak nevadilo, kdybych se pak uměla z té země aspoň zvednout. Jenže momentálně mi nejde ani to.“
Vím. Měla jsem být při sdělování té baječné noviny milejší. Jenže pro mě je celá ta situace opravdu těžká a na společenské konvence nemám náladu. A možná je to takhle natvrdo nakonec i lepší. Jak má ostatně člověk citlivě sdělit terapeutovi, že jeho skvělý nápad, o kterém byl přesvědčený, že bude fungovat, byl ve skutečnosti mimo? Jak ocenit snahu a přitom dát jasně najevo, že mi není dobře ani trochu?
„Víte, myslím, že toho léku bylo asi moc. Nevím - jsem doma teprv od včerejška, takže zatím neumím asi ani říct, co všechno mi momentálně dělá problém. Ale nemám ponětí, jak se dostanu do práce ve druhém patře bez výtahu. Navíc celkem pochybuju, že zvládnu nastoupit do tramvaje. Válčím i s obyčejným obrubníkem.“
„Tak to je nám líto. A máte nějaký nápad, co s tím?“ Ta otázka mě zaskočí. Doufala jsem, že pro podobné situace mají nějaký standardní záložní plán, že mi pomůžou.... vidím rozpaky a nejistotu. Svým způsobem to ale chápu. Zatímco já si na rozsah katastrofy zvykám třetí týden, pro mé odborníky je to zpráva stará pár minut, a navíc taková, s jakou rozhodně nepočítali. A muselo se to stát zrovna mně. Člověku, co chodí do zaměstnání - ne někomu, kdo může prostě zůstat doma a počkat, až účinky léku za pár měsíců odezní. Smůla. Stalo se. A standardní plán pomoci v mé nestandardní situaci jednoduše neexistuje.
„No, asi by mi mohla pomoct vojtovka...“ přemýšlím nahlas. „Jsem hodně rozhozená, tak snad kdybychom hlavě připomněli, co má dělat, třeba by to pobrala? Když jsem to cvičila skoro dvacet let? Já nevím, co teď se sebou, jen vím, že tři měsíce čekat doma, až to přejde, prostě nemůžu. Nechci přijít o práci a taky bych se doma z toho nicnedělání zbláznila. V Klimkovicích mi celkem pomáhalo cvičení na Redcordu.“ (Na vysvětlenou pro vás, kdo netušíte, co to Redcord je: Jde o norský systém cvičení v závěsu, v takových červených lanech, proto red cord. :-) Pomocí lan může fyzioterapeut nacvičovaný pohyb usnadnit nebo ztížit tak, aby se správně zapojily i svaly, které normálně fungují špatně nebo vůbec). Pro tuhle chvíli to jako vysvětlení stačí a my se můžeme vrátit k příběhu.
Paní doktorka se usměje: „Redcord? Ten tu, myslím, někde máme.“
Ráda bych řekla, že jsem vstřícně a ochotně přijala nabídku, že paní doktorka zjistí, kde že ten kýžený zavěšovací aparát mají a projevím trochu dobré vůle. Je totiž jasné, že je těžké říct, jak na který fyziopostup tělo teď zareaguje. Jenže šok z toho, co se přihodilo jako následek experimentu s botulotoxinem znamená, že na jakékoli další pokusy s čímkoli nemám sílu ani chuť. Potřebuju kousek jistoty, že ten, kdo se o mě bude teď starat, ví, co a proč dělá. Je mi blbě. Mlčím. Mlčím protivně. Vím to a je mi to jedno. Nijak to nikomu z přítomných neusnadňuju.
„Moc se omlouvám, já nevím, jak bych sem dojížděla. Je to pro mě teď strašně daleko. Zkusím si terapii domluvit radši někde blíž.“
Odcházím a na cestu dostávám pár dobrých rad, které jsou ale tak obecné, že jsou mi k ničemu. „Cvičte. Dávejte na sebe pozor, když tolik padáte. Počítejte s tím, že asi budete muset teď ráno dřív vstávat. Držte se, dejte vědět, jak se vám daří a nezapomeňte se objednat na další aplikaci...“ Vím, že odhadnout, kam toho léku aplikovat a v jaké dávce, je těžké. Přesto je pro mě naprosto šílená myšlenka, že ačkoli jsem se ještě nevyhrabala z jednoho, už mi doporučují další pokus. Jo jo, jsem protivná. A taky v tuhle chvíli vůbec netuším, co budu dělat dál.
10. října 2013
„No nazdar,“ povídá doktor na rehabilitační klinice na Malvazinkách (kam se mi úplnou náhodou povedlo vecpat, jelikož někdo z objednaných pacošů nemohl přijít). Právě shlédl, jak báječně motoricky zdatná momentálně jsem. „Tohle je na hospitalizaci...“
Představa, že bych mohla přestat řešit, jak se kam dostanu, jak překonám které schody, že bych se válela v posteli a jediné přesuny, které bych musela provozovat,by byly „do bazénu“ a „na cvičení“, je za daných okolností víc než lákavá. Za těch pár dní doma jsem zjistila, zač je toho botulotoxin, a kolik času mi zabere cesta do práce, když neumím nastoupit do obyč tramvaje nebo autobusu a musím využívat výhradně ty bezbariérové, ideálně s něčí dopomocí. Získávám taky představu, kde všude se cestou do zaměstnání nebo na nákup můžu chytit sloupu veřejného osvětlení, abych se nezřítila k zemi. V neposlední řadě objevuju, kolik času může trvat, než se najde někdo, kdo mi v případě, že má skvělá pohybová strategie chytni-se-rychle-toho-kandelábru-ať-sebou-zas-nešvihneš selže, pomůže vstát.
Válet se místo na chodníku v posteli? Ano, prosím! Děkuju za nabídku.
Tak jednoduché to ale není. Za pobyt na klinice se platí celkem vysoké doplatky a můj účet po měsící v lázních financemi úplně neoplývá. Což o to, v mínusu nebo na nule určitě nejsem, rezervy mám vždycky, pokud teď ale nepůjdu do práce, další vlna klientů se po výuce začne ptát až v lednu, takže bych měla další tři, čtyři měsíce bez příjmů. Nemocenská u OSVČ nestojí za řeč. Mám na nemoci komerční pojistku, ta však náklady, spojené s léčbou obrny, pochopitelně vylučuje. Kdybych měla jiný problém, jsem v pohodě. Tenhle budu muset vyřešit jinak.
„Chápu,“ říká doktor, když vidí, jak se tvářím. „Zkusíme to ambulantně. Pokud nebudete zvládat, řeknete si o nocleh.“
Na recepci objednávám všechny ty vířivé vody, magnety a bazény. Je toho spousta. Fyzioterapeutka, kterou potřebuju nejvíc, má ovšem čas nejdřív koncem listopadu. Hm. Tohle bude ještě zajímavé.
Komentáře
Okomentovat