Redcord

17. října 2013

Dnes mám před sebou další pokus o urychlení návratu k normálnímu fungování - konzultaci na klinice, kde se k terapii využívá závěsný aparát Redcord.
Něco málo jsem už o tomhle cvičení psala tady. zvídavější mohou nahlédnout třeba sem. 

A protože o Redcordu budu psát určitě víc, jako úvod to v tuhle chvíli stačí a já se můžu vrátit ke vzpomínkám na první návštěvu na klinice. Pro ty, kdo mě ten den při přesunu na místo sledovali, to muselo být celkem komické. 

Už chápu, že překonat jednu stanici metrem obnáší: zdolat kluzké domovní schody a kopeček ke stanici autobusu, přežít adrenalinový přechod přes křižovatku, kde jezdí jedno auto za druhým, dočkat se autobusu, který je občas i bezbariérový (hurá!), překonat další kopeček k metru a ochočit si eskalátor. Může mi někdo vysvětlit, proč jezdí všechny pražské pohyblivé schody tak rychle? Nastoupit na ně bez nehody je pro mě momentálně cvičení v odhodlání, soustředění a odvaze. V Jinonicích je to ale jediný způsob, jak se do metra dostat. Nezbývá mi nic jiného, než všechny ty výše vyjmenované kladné vlastnosti uplatnit a milý eskalátor pokořit,  ačkoli chvíli zbaběle zvažuju rychlé  přivolání taxi.  :-)  Následuje výstup z metra a další schody, tentokrát už pevné.  Teoreticky by tyhle pro mě měly být snadnější. Nejsou.  Zdolávám je a mám neodbytný dojem, že vzbuzuju tak trochu pozornost. Vyhýbám se očima soucitným i pobaveným pohledům. To, že se na schodech držím zábradlí oběma rukama a zároveň se snažím vybalancovat na zádech batoh, aby neupadl a já neletěla s ním, je přece naprosto normální a nezajímavý způsob jejich překonávání. Ne snad? Mám dost. V peněžence hledám platební kartu a s oporou o bankomat vybírám peníze. Pak mě čekají další schody k budově bazénu, kde klinika sídlí. Má naděje, že se tato nachází v přízemí, bere za své a já šplhám, světe div se, zase po schodišti. 

Zdolání všech těch mizerných stupňů mi tehdy na začátku trvalo zhruba třicet minut. Nikdy bych ovšem nepřipustila, že to nezvládnu vůbec a tak jsem po výtahu hrdě nepátrala. Možná jsem měla. Když na klinice zvoním, jsem celkem slušně vyřízená. Pozdravím, jdu se na cvičení převlíct a pak v šatně asi tak deset minut medituju nad tím, jak jen pro všechno na světě přežiju cestu zpátky, protože stanice metra mi už teď připadá nepřekonatelně daleko. Své neplodné a zcela nekonstruktivní úvahy ukončím s tím, že nejen každý den, ale i každá hodina má své vlastní trápení a že to, co má přijít za hodinu, vyřeším zkrátka a dobře až pak. Pauza na lavičce mi pomůže a ze dveří šatny vycházím přeci jen o něco svižněji, než jsem přišla.

Čeká mě přibližně hodinové vstupní vyšetření v lanech, které má za úkol odhalit, jak na tom jsem a které konkrétní svaly fungují nejhůř, aby se právě na nich dalo pracovat. Cíl terapie? Co nejdřív se dostat z aktuálního stavu k normálnímu.

Plán je brzy jasný. Budu sem chodit dvakrát týdně, vždycky dopoledne, protože to je pro mě většinou nevyužitý čas a navíc tou dobou ještě nebývám tak unavená. To je pro tohle cvičení, které je fyzicky celkem náročné, dost důležité. Nebude to jednoduché. Ale nepadne ani jediné slovo o tom, že by se se mnou nedalo pracovat nebo že by to bylo zbytečné a že bych měla jen počkat, až se mi udělá líp. Mám naději.

A ještě jedno doporučení si odnáším: na tu šílenou únavu, které si tu okamžitě všimli a zohlednili ji i v načasování terapie, mi poradí docela jednoduchý trik – nosit s sebou hroznový cukr nebo cokoli sladkého a v případě potřeby jen doplnit rychle energii.  Rada jednoduchá, ale pro mě úžasně praktická – každodenní fungování mi usnadňuje okamžitě.

Zpátky k metru metru se mi jde přeci jen o něco líp. Nejen díky prvnímu cvičení. V místním fitness baru, který sídlí hned vedle kliniky, měli sladkostí spoustu. Stačilo si vybrat.  :-)