Něco se musí změnit


11. října 2013

Když jsem si tak hezky domluvila terapii, která má začít víc než za měsíc a navíc mi klasicky napsali ke všem vodám, magnetům a tak  jen pět návštěv u fyzioterapeuta, usoudila jsem, že takhle to dál asi nepůjde. Na začátku experimentu mi bylo vlastně jedno, jak to dopadne, jestli se něco změní nebo ne. Brala jsem to jen jako pokus. Změnu jsem nečekala vůbec žádnou. Jenže teď, když sotva lezu a potřebuju fungovat, se sebou zkrátka něco dělat musím. Ale co?


O tom, co na obrnu skutečně pomáhá, se toho totiž ví relativně málo. A o tom, co pomáhá dospělým, se pak ví ještě mnohem míň. Zkoušejí se sice různé nové metody, ale studií, které by se věnovaly výhradně lidem s tímhle postižením, je naprosté minimum. To proto, že na světě nenajdete dva lidi, jejichž obrna by se projevovala úplně stejně. Tudíž je stašně těžké sestavit nějakou homogenní testovací skupinu.  Takže se klienti s touhle diagnózou v lepším případě přidávají do studií a programů pro pacienty po cévních mozkových příhodách nebo s roztroušenou sklerózou a někdy to docela funguje, ale ne vždycky.  V horším případě s vámi doktor nebo fyzioterapeut „něco zkusí“, s vědomím, že to stejně nejspíš moc nepomůže. To je samozřejmě problém. Když totiž místo práce na konkrétní, přesně pojmenované věci u konkrétního člověka v konkrétní životní situaci pracuje terapeut jen obecně na základě jakýchsi teoretických předpokladů o diagnóze, (které možná ani neplatí), není divu, že je taková „léčba“ víceméně k ničemu. Je bezcílná, beznadějná a taky velmi demotivující.  Někdy se taky stane, že se terapeut snaží řešit problémy, které u daného člověka vůbec neexistují, protože „to tak mají všichni s obrnou“. Nebo se může přihodit, že se všechny existující potíže přičtou DMO a  jsou prohlášeny za neovlivnitelné, ačkoli to vůbec nemusí být pravda. 

Dám pár reálných příkladů ze života. 

Zažila jsem terapeutickou seanci, při které mi rehabilitační pracovnice se slovy „potřebujete protáhnout“ zavěsila nohy do kladky a odešla s tím, že si „potřebuje dopsat papíry a se mnou stejně nestojí za to nic dělat“. Taky nic nedělala. Psala dokumentaci, na mě zapomněla a z oné báječné pozice, do níž mě umístila, mě vysvobodila až její kolegyně zhruba o hodinu později, když se vracela pro klíče.
Při jiné příležitosti jsem při „léčebné tělesné výchově skupinové“ (jak těmhle sedánkám říkají v lázeňských rozpisech procedur), dostala za úkol popisovat, co vidím na abstraktním obrázku. Šlo mi to báječně. Vymyslela jsem celý absurdní a pochopitelně velmi vtipný příběh, kterým jsem přítomné i sebe bavila docela dlouho. Nic to ale nemění na tom, že dodnes absolutně netuším, jak mi ta báječná aktivitka měla pomoct s pohybem.
Taky se pamatuju na to, jak jsem si jednou kdysi dávno přivodila blbutím na plese zánět šlach v noze. Bolet to začalo den poté. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen únavou, po třech dnech jsem pochopila, že je za tím akutní problém. Než jsem ale našla ortopeda, který by nohu vyšetřil a pokusil se o léčbu, uběhla docela dlouhá doba. „No, co byste s vaší diagnózou chtěla, to je jasný, že vás bolí nohy, máte obrnu a jste už celkem stará,“ říkali mi asi v pětadvaceti po protančené noci a odesílali mě za specializovaným neuroortopedem, který měl objednací dobu k vyšetření tři měsíce. Sdělení, že potíže začaly náhle, po noci strávené křepčením, nemělo nejmenší váhu. Po nějaké době jsem nakonec přeci jen objevila odvážlivce, který udělal rentgen, na nohu reálně sáhnul, já jsem zařvala, odvážlivec diagnostikoval zánět šlach, udělal obstřik a do týdne byl od bolesti pokoj.

Najít v sobě po podobných zkušenostech odvahu věnovat se jakékoli terapii není vůbec snadné. Zvláště v situaci, kdy jste si na všechna svá omezení už dávno zvykli, zvládáte je a neštvou vás. Já teď ovšem  musím svou smířlivou strategii, kterou jsem doposud praktikovala, fofrem změnit. Mám vlastně velké štěstí. Omezení mi právě parádně přerostla přes hlavu. Nechat to být je nemyslitelné. Nezbývá, než zkusit objevit někoho, kdo bude dostatečně odvážný, trpělivý a ochotný mi pomoct. 

Vážka symbolizuje změnu. Věděli jste to? Já ne.

První pokus o prozatímní terapii končí klasicky:  nezdarem. Slečna z nejmenovaného soukromého rehabilitačního studia, které jsem zvolila hlavně s ohledem na to, že je hned u metra a má výtah, sice ví, že moje diagnóza existuje, do její ordinace ale zatím nikdy nikdo jako já nevkročil. Kurs terapie, kterou mi pan doktor doporučil, má. Jenže je nervózní, celou dobu mi doporučuje návštěvu nemocnice, jelikož tam jsou ti praví odborníci a nakonec se domluvíme, že to možná vážně bude lepší zkusit jinde. Nezazlívám jí to, spíš oceňuju. Zdá se mi fér, že svou nejistotu přiznala. Přišla sice o spoustu zábavy na můj účet, ale ušetřila mi hodně peněz a času. Tak co teď? Z Klimkovic jsem si přivezla vizitku s kontaktem na Redcord, cvičení, které mi (aspoň se mi to tak zdálo) v lázních celkem pomáhalo. Zkusím to.  Dočasně, než se z tohohle nějak vyhrabu.
Píšu krátký mail, vysvětluju, co se stalo a že potřebuju rychle něco dělat. Je v Praze někdo, kdo by se mě mohl ujmout?
Odpověď přichází obratem a mile mě překvapuje.

Pobočka kliniky kousek od místa, kde bydlím? 

 "Ano, věřím, že tam sedmnáctého října zvládnu dojít. Aspoň teda doufám. Děkuju."

Komentáře

Oblíbené příspěvky