Kouzlo přítomného okamžiku

22. října 2013
Hned od dalšího týdne mi začíná režim tak náročný, že si detaily radši moc nepamatuju. Jelikož je začátek školního roku, můžu si to, kdy a kde budu pracovat, nastavit tak, abych se při plnění svého „tréninkového programu“ nezahubila.
I tak to stojí za to. Redcord zvládám dvakrát týdně, dopoledne, v úterý a ve čtvrtek, v době, kdy už jsem probuzená a ještě nejsem unavená. Na klinice mi s termíny vyšli vstříc a tak nemusím po dlouhém pracovním pondělku a středě, kdy se vracím domů v jedenáct a pak ještě provozuju své slavné protahování, vstávat nijak závratně brzo.

To je hodně důležité, protože na Redcord musím být odpočinutá. Vzhledem k tomu, že v lanech je nekompromisně odhalen každý slabý článek a na něj se pak v terapii zaměřujeme, jsou moje začátky opravdu hodně těžké. Když o tom informuju terapeuta, nevymlouvá mi to, ani mi nevysvětluje, že si to jen myslím, a  ve skutečnosti to tak není.

Ano. Je to těžké,“  říká.“Takže teď si to dáme znovu…“  Víc mou poznámku  nekomentuje a mně se hrozně uleví. Mám za sebou ledacos a některé terapeutické postupy byly poněkud drsnějšího rázu. Bolest, únavu nebo nepohodlí bylo  potřeba vydržet,  většinou nemělo cenu  vůbec je zmiňovat. Pokud jsem to zkusila, obvykle jsem se dozvěděla, že to tak strašné určitě není.  Měla bych být ráda, že se mnou někdo pracuje. A nesmím na sebe být tak měkká. Fakt, že teď někdo opravdu uznává obtížnost toho, co provozuju, mi hodně pomáhá. Díky tomu vím, že svým pocitům a tělu můžu aspoň trochu věřit, že ta náročnost není výhradně můj dojem, iluze,  známka lenosti,  rezignace nebo neochoty na sobě pracovat. Takové uznání od toho, kdo mě terapií provází, moc potřebuju. Povzbuzuje mě ale i to, že můj průvodce má plán - ví, co kdy bude dělat, jak a proč. Dodává mi to na klidu – najednou nemusím kontrolovat, co se vlastně bude dít, jestli v tom není nějaká zrada a nic mě nenutí horečně studovat odbornou literaturu, abych se mohla v případě potřeby téměř kvalifikovaně pohádat. Můžu se místo toho soustředit na to, co dělám. Moc toho nenamluvím. Všechno, co se tady se mnou teď děje, je tak nové a fyzicky náročné, že na nějakou společenskou konverzaci nezbývá žádná energie.  Pohyb vyžaduje maximální soustředění.   Ale to, že dokážu něco sama, že to není proces vyvolávaný někým zvenčí, nýbrž je to něco, co je jen moje, to je pro mě obrovská motivace.

Cvičení v lanech je strašně těžké i ohromně lehké zároveň. Těžké proto, že je zaměřené přesně na ty svaly, které v testu vyšly jako nejmíň funkční. Lehké proto, že se celý aparát, ve kterém se cvičí, dá nastavit tak, aby zapojení těch oslabených svalů bylo možné a aby bylo zároveň i správné. K mému velkému překvapení pracujeme ze začátku hlavně na posílení břicha - fakt, že tuhle část těla potřebuju i k chůzi, jsem navzdory několika desetiletím s fyzioterapií blaženě netušila.

Když terapie skončí, mám zpravidla dost. Hlava jako kdyby si neuměla vybrat, jestli bude dělat, co je zvyklá nebo jestli zkusí využít něco z toho, co jsme jí právě nabízeli. Trošku se motám, občas se malinko klepu, někdy se musím přidržet, abych to všechno nějak zpracovala. Jdu se naobědvat do místního fitness baru, který se vyznačuje tím, že tu připravují především jídlo smažené a taky prodávají zmrzlinu, což mi ale momentálně vůbec nevadí, protože vydávám tolik energie, že spořádám naprosto cokoli a během oběda si aspoň trochu odpočinu.  Pak obvykle pokračuju na kliniku Malvazinky. Tam se zatím chodím jen protáhnout do vody nebo odpočívám ve vířivce - na zdejší  fyzioterapii  teprve čekám. Všímám si, jak dobrá kombinace je Redcord a voda. Jako kdyby hlava byla v nezvyklém vodním prostředí vnímavější, ochotnější se učit nové věci. Dřu. Jinak se to říct nedá. Snažím se nepřipouštět si soucitné pohledy, které na mě vrhají pracovníci malvazinské kliniky. Ti si mě pamatují už z dřívějška - a pamatují mě rozhodně i v lepší formě. Odpovídám sice na otázky typu "Co se vám to sakra stalo?", vyprávím ten příběh, snažím se ale přitom nikomu nekřivdit.  Začínám chápat, že přemítat nad tím, co se přihodilo a kdo za to může, je úplně k ničemu. Lepší je odpustit a jít dál. Ani nad tím, co bude dál,  moc nepřemýšlím. Každý den má své vlastní starosti - nemá cenu se dnes trápit tím, co bude zítra. Žiju tady a teď.  A je moc důležité, abych své tady a teď využila tak dobře, jak jen to je možné.  




Komentáře

Oblíbené příspěvky