Klimkovická želva

září 2013

Je jedenáctého září, já sedím v čekárně neurologie, čekám, až na mě dojde řada a odpovídám na přátelské sms starostlivých kamarádů, které zajímá, zda jsem datum aplikace botulotoxinu s ohledem na jeho historii dobře zvážila, kolik má budova neurologické kliniky pater a jestli se náhodou neblíží nějaké podezřele se chovající letadlo. 

Procedura samotná je tentokrát bez publika, konverzovat tak můžu maximálně s lékařkou nebo s EMG laborantkou. 

"Bojíte se?"

"Ani ne... akorát  fakt nemusím jehly."

"Jo, tak těm by se chtěl vyhnout každej. Jenže bez nich to nejde," povídá laborantka,  zatímco mi zavádějí naváděcí elektrodu do spastického svalu, to aby botulotoxin přišel na správné místo. 

"Já vím," říkám. "Mně jsou jen protivné všechny ty peripetie. To je pořád něco: tuhle sval přešijeme, tohle popustíme, tady uřízneme kus kosti, zlomíme a složíme jinak,  tady umrtvíme... Jako kdyby moje tělo nedokázalo bez zásahu zvenčí nic normálního.  Je to divný." 

Na tuto moji hlubokomyslnou úvahu laborantka neřekne nic. Buď neví, co dodat, nebo mě neposlouchala a tudíž povídá jen to, co říká všem, kteří sem přicházejí: "Nebojte se. Paní doktorku tady všichni chválí. Budete spokojená." 

Jehel je tentokrát opravdu hodně, do spousty míst,  není to příjemné, ale nakonec to  mám za sebou. 

Lékařka, se kterou jsem se dnes viděla poprvé,  se se mnou loučí a s profesionální laskavostí mi přeje, abych si užila lázně. S neméně profesionálním úsměvem spokojeného pacienta odpovídám, že děkuju a že se budu snažit.  Odcházím z kliniky a padá na mě únava. Strašná.  Slíbila jsem, že dobu protahování spastických svalů prodloužím na víc než dvě hodiny denně. Když už budu v lázních a budu mít čas... 

Jako kdyby všechen volný čas, co mám,  byl dobrý jen k terapii a dělat cokoli jiného byla jeho ztráta. Jak zvládnu takovou koňskou dávku cvičení, to netuším. 

Splnit ten slib se ale aspoň pokusím.

Do odjezdu do lázní mi pár dní zbývá, takže: rychle dokupuju plavky, omalovánky pro dospělé, obstarávám několik knih do elektronické čtečky, balím kufr a jedu! Těším se. Konečně volno – ještě před Klimkovicemi si střihnu hudební workshop v Orlové, kde nemám vůbec žádné povinnosti, jen tlumočím na závěrečném koncertě. Práce za mnou, volno přede mnou. Ano! Momentálně mám jediný úkol. Přesunout se z Havířova. To dám!

Tak nějak to má být, říkám si, zatímco čekám v pondělí ráno na vlak do Ostravy. Jsem pekelně unavená, ale to není divu. Celé léto jsem pracovala a teď mám první pořádné volno po víc než roce. Hurá! Ta únava brzy přejde, bylo to letos fakt dlouhé.  Čekají mě tři volné týdny.  To se dospí.

Klimkovické lázně mají jako léčivý zdroj jodobromovou solanku. Ta krásně uvolňuje spasmy, výborně tlumí záněty a koupat se v ní je prostě skvělá věc. Vždycky se na ni moc těším. „A letos má nějakou zvláštní sílu,“ uvažuju, když první den v lázních lezu ze solankového bazénu. Jeho schody ještě zvládnu, pak udělám další dva kroky a najednou se mi zničehonic podlomí nohy. Ležím na zemi a snažím se vstát. Lázeňská mi letí na pomoc, pomůže mi vstát, dovede mě k lehátku, nechá mě, abych si na chvíli lehla a zabalí mě na to do deky.

„Jste v pořádku?“
„Jo, jen jsem fakt hrozný dřevo,“ směju se. „Takhle blbě upadnout na záda – to už se mi nestalo dlouho.“
„Musíte dávat pozor, ono to tu klouže. A odpočiňte si.“

Uběhne týden, ale únava nemizí. Spíš naopak. Ujdu toho čím dál míň, nohy táhnu za sebou, jako kdyby snad ani nebyly moje a pořád bych jen spala. Dá se to krásně sledovat na klimkovické „stezce zdraví“. To je takový okruh kolem lázní, kde je každých sto metrů značka, abyste věděli, kolik už jste ušli. Musím odpočívat na úplně každé lavičce, kterou potkám. Je problém dojít do jídelny a postupně se mimo budovu radši moc nevydávám. Nechápu to, přičítám vše únavě z procedur a říkám si, že asi už začínám přeci jen stárnout. Nebo nevím.  Aspoň mám relativně čas na své slavné protahování, občas ale uprostřed této bohulibé aktivity únavou usnu. Jeden večer na pokoji upadnu a už nedokážu vstát, ačkoli se moc snažím. Dolezu k posteli po čtyřech, nějak se na ni vytáhnu o ruce, obleču na sebe pyžamo a přemýšlím, co se to děje. Divné to je. Tohle nebude solankou...  Dojde mi to.

 „Zdá se, že toho botoxu mi dali tentokrát nějak moc,“ hlásím kamarádům, kteří se zajímají, jak se mi daří. „Pracovat na volné noze umím. Stát na mých reálných, chemicky uvolněných a slabých nohou se ovšem momentálně nedá. A ne, že si ze mě budete dělat legraci. Je to vážně celkem průšvih.“

Přestávám zvládat docela obyčejné věci. Jeden z „experimentálních cviků“, které mám za úkol cvičit, je vstávání ze židle. Jde mi to pořád hůř a o několik dní později  to bez opory o ruce neudělám už vůbec. Hlásím všechno lázeňské paní doktorce a prosím ji, jestli by nešlo nějak zintenzívnit rehabilitaci a pomoct. Tady v bezbariérových lázních to nějak jde, co ale budu dělat doma? Jak mám v tomhle stavu chodit za klienty? Co mám dělat?  

Paní doktorka souhlasí, že se o něco aspoň pokusíme a přidává mi tolik fyzioterapie, kolik  jen jde. Mají tu jakýsi doplatkový program, v rámci kterého se dá přikoupit individuální cvičení a nějaké vodní procedury. Zainvestuju a beznadějně doufám, že do odjezdu z lázní vše nějak ukočíruju. Pobyt na pojišťovnu prodloužit nejde a já bych stejně měla začít v říjnu zase učit.

Dřu jak kůň a doufám. Šestého října jedu z lázní. Průvodčí mi pomáhá ve Svinově nastoupit a ptá se, jak mě napadlo cestovat právě takhle a sama, protože do vlaku mě musel skoro vynést v náručí. Nevím, co mu odpovědět a pořád doufám, že je to nějaký omyl, že v Praze ze mě ta únava spadne, že zázračně pomůže známé prostředí, zkrátka, že si to zhoršení jen namlouvám. 
Za pár hodin jsem doma. A zlepšení nikde. Neumím ani zdolat schody, které nám vedou ke dveřím. Trvá snad deset minut, než je nakonec překonám. Držím se. Jsem statečná. Měla bych...

Ale kdeže statečná. Sedím u sebe v ložnici a poprvé za celou dobu bulím. Jak želva.