Červnová učitelka a její letní přemítání

červen 2013

Londýn byl moc fajn, návrat do drsné pražské reality pozdního jara byl ovšem vcelku výživný. O tom, jak vypadá denní režim lektorky na volné noze, jsem už něco málo psala. Kromě asociální pracovní doby jedu ne na obyčejné, nýbrž na školní roky a přibližně od konce dubna mívám každoročně intenzívní pocit, že se června nedožiju.
Usmívám se na žáky, kteří s nadcházejícími slunečnými dny najednou mají k vyřizování spoustu naléhavých záležitostí, například odjíždějí na first-minute dovolenou před sezónou, protože je to výhodnější, pořádají pikniky a chodí se koupat. Přemýšlím, jestli bych neměla letos vyhlásit konec školního roku o něco dřív nebo zda raději zkusit nabídnout „intenzívní výuku cizího jazyka na tobogánu, nejmodernější postup současné pedagogiky a hit takhle v hicu“. Kolegové na tom nejsou o moc líp. Na prázdniny se těšíme všichni. Následující písnička vystihuje všeobecnou náladu mezi námi naprosto dokonale:






Na červnové umořenosti učitelů není vůbec nic divného. Je přirozená – je to něco jako zimní spánek medvědů nebo hibernace suchozemských želv. Máme ji každý rok.

Vysvětlit ovšem tenhle odvěký přirozený učitelský biorytmus fyzioterapeutům není vůbec jednoduché. Ptají se, co se změnilo, proč se můj superrychlý pokrok zastavil a čím to,  že je to momentálně spíš horší než lepší. Vysvětlení, že za to může škola, nevěří ani trochu a nejspíš mě tak trochu podezírají z toho, že se místo poctivého provozování pokrokových fyziopostupů věnuju naprosto zastaralému plavání někde na koupališti. Kontrola za tři týdny a uvidíme! Ach jo.

O týden později mi konečně začínají prázdniny. Snad ještě ten den mě skolí tradiční viróza, která přichází od té doby, co učím, začátkem července prakticky pravidelně. Tělo pochopí, že teď už o nic nejde a vypadá to, že nějakou dobu nebude muset nic dělat.  Zná ale svou majitelku (mě :-) a ví, že klid dlouho nepotrvá. Delší odpočinek si raději pojišťuje nemocí. Podobně to prý mají herci, když jim začne letní pauza v divadle, ale co je na tom pravdy, nevím. Nevyhlížím tu nemoc, ale nepřekvapí mě. Ležím, čtu si knížky a nedělám vůbec nic. Ani nemůžu. Když pominou horečky a začnu zas normálně fungovat, zařazuju do oživovacího programu vážně báječné wellness procedury. Nakoupím pěny do koupele a užívám si dlouhé horké koupele ve vaně plné voňavých bublinek. Spím. Dopřeju si dvouhodinovou thajskou olejovou masáž. O čtrnáct dní později mi je fakt mnohem líp, červnová ztuhlost a pomalost je pryč. Co si o tom myslet? Moji terapeuti nevědí. Já ano. Myslím, že by měl někdo rozhodně udělat studii na téma „vliv volna na zdravotní stav pedagogických pracovníků“. Moje zkušenost totiž naznačuje, že je tento vliv opravdu velký a cena takového wellness volna je přitom v řádu stokorun. Což (porovnáme-li tuto cenu s cenou lékařské péče) jsou náklady zcela zanedbatelné.




Léto plyne pomalu, klidně a líně. Měla bych znovu dostat botulotoxin, ale neurologická klinika má omezený provoz a tak termíny na aplikaci nejsou. Mám za úkol průběžně telefonovat, jestli přeci jen nebyly vypsané.  Volám co týden. Tolik se bojím, abych splnila všechno, co se ode mě čeká, že cvičím opravdu poctivě každý den a obětuju i dovolenou. Kdyby náhodou termín byl,  měla bych ho přece využít a ne někde trajdat. Chystala jsem se původně na hudební pěvecký kurs - co kdyby ale v té době z neurologie zavolali, že mám přijít? A pak, nabitý program kursu se neslučuje s mým každodenním cvičením. Kurs vzdávám. 

Mrzí mě to ale velmi a tak pořád dokola uvažuju, jestli má to, co dělám, smysl.

Ptám se svých terapeutů, jestli nemůžu týden cvičení vynechat. Dozvídám se, že je to otázka priorit. Nemám odvahu jim v tu chvíli přiznat, že bych na tom letním kursu byla tak ráda, že je to moje současná, pravá priorita. Bojím se, že budu vypadat nevděčně a líně, mlčím, zůstávám doma, cvičím a mám pocit křivdy. Když o tom všem ale přemýšlím s odstupem teď, musím přiznat, že nikam nejezdit bylo jen a jen moje rozhodnutí. Rozhodnutí, ke kterému jsem se nechala dotlačit  pocitem, že když nesplním očekávání svých fyzioterapeutů, vyhodí mě z programu a už se mnou nebude chtít pracovat vůbec nikdo. Racionalitu za tím, prosím, nehledejte, strach totiž racionální není. 

Prázdniny trávím prací (něco překladů, něco tlumočení) a za dovolenou prohlašuju třítýdenní pobyt v lázních na přelomu září a října. Těsně před tím mám konečně  termín na další aplikaci botulotoxinu. Tentokrát to bude jiné než v dubnu, kdy šlo víceméně o test, jak to budu snášet. Botulotoxin mám teď dostat do spousty míst. Na seznamu aplikovaných svalů jsou adduktory, přímý stehenní sval, svaly na zadní straně stehna na obou nohou (hamstringy) a taky zadní sval holenní, který mi stahuje pravou špičku směrem dovnitř. Plán by byl. Termín taky. Nezbývalo než si na ten šťastný den počkat. Na své jedenácté září.























Komentáře

Oblíbené příspěvky