Příběh, co ještě není u konce
Bože, dej
mi milost, abych přijal věci, které nemohu změnit.
Odvahu,
abych změnil ty, které změnit mohu
a
moudrost, abych je od sebe dokázal odlišit.
(Fridrich Öttinger)
(Fridrich Öttinger)
"Víte, že díky novým metodám ve fyzioterapii se můžete zlepšit i vy?"
Tuhle
otázku mi na začátku celého příběhu, o kterém jsem se nakonec
po dlouhém váhání rozhodla psát blog, položil fyzioterapeut.
„Hm,“
odvětila jsem.
Asi to nebyla úplně nejvhodnější reakce a můj
naprostý nedostatek nadšení zřejmě nebyl to, co chudák terapeut
očekával. Jenže já za sebou ve svém věku měla víc
terapeutických pokusů a omylů, než se mi chce popisovat. Vlastně
jsem terapií strávila nejspíš víc času, než kolik on strávil
jejím studiem. Hlavou mi běžely všechny ty hodiny, strávené
cestováním mezi nejrůznějšími neurology, ortopedy a
ergoterapeuty. Vzpomínala jsem na dny, týdny a měsíce „po
operaci“, které jsem si užívala s nohama v sádře. Nejhlubším
zážitkem v tomto směru byl onen památný únor, kdy jsem si k
rekonvalescenci po operaci adduktorů a vysoké sádře až pod zadek
pořídila jako bonus neštovice a tři týdny se snažila
vymyslet, jak se v tom mizerném obvazu dostat k příšerně svědícím
pupínkům úplně dole kolem kotníku. Pletací jehlice bohužel
nedosáhly všude. Některé v sádře zůstaly a nešly ven, leda,
že by mě někdo za operované nožičky zavěsil hlavou dolů a pokusil se
jehlice vyklepat. Maminka se zlobila, protože je potřebovala a
ještě víc se zlobil doktor, když sádru sundával a na má "škrabátka" narazil do té doby celkem ostrými nůžkami.
No a už vůbec se nedá
zapomenout na skoro dvě desetiletí s vojtovkou. Tu se mnou cvičil
tatínek a zvládal to skvěle. Když jsem byla malá, ke cvičení
pouštěl pohádky a svoje oblíbené písničky a prokazoval
nesmírnou trpělivost. Mívala jsem období, kdy jsem si oblíbila
jednu konkrétní desku a nic jiného jsem „u mačkání“, jak té proceduře říkal můj tatínek, nesnesla. Myslím, že Hurvínkova strašidýlka otce jednu dobu
opravdu strašila nejen během našich domácích terapeutických - časem jsme
(především v zájmu tatínkova duševního zdraví) přešli na muziku.
A tak jsme sjížděli country, folk a tak vůbec. Vojtovku mám tedy spojenou například s písní Vostrej Australák od Greenhornů. Psychologickou interpretaci tohoto spojení si netroufám koncipovat - to můžete zkusit vy. Podotýkám, že jsem při cvičení zvládla tu písničku vždycky nejen vyslechnout, ale i odzpívat. Několikrát za sebou. :-)
Pak
mi bylo devatenáct. Country už jsem moc neposlouchala. Měla jsem za sebou operaci, kterou plánovali
tak dlouho, až jsem v mezičase odrostla dětskému oddělení a
vyrobila tak téměř neřešitelný administrativní problém
(..."ale vy už jste stará," hlásila mi sestra na příjmu. „Jak
to, že jste takhle stará?“ „Jo, nikdo nemládneme, sestři...“) Všechny zkoušky jsem složila v předtermínu, nikoli ovšem proto,
abych odjela někam na hory, nýbrž proto, abych celé zkouškové
mohla strávit pro změnu zase v sádrovém opojení, tedy chci
vlastně říct ve fixačním obvazu. Skvěle.
Cvičit vojtovku s
otcem naprosto přestávalo být atraktivní (kdo ví, o čem je ve
vojtovce práce s prsní zónou, chápe) a obecná lékařská
moudrost tvrdila, že „teď už stejně nemá cenu něco dělat.“
Ráda bych napsala, že jsem byla uvědomělá, rozuměla jsem tomu,
že je dobré se hýbat, a proto jsem se dožadovala sportu, pohybu,
případně další, (ideálně velmi intenzívní) terapie. To bych
ale lhala. Upřímně řečeno se mi děsně ulevilo, začala jsem
studovat a užívala jsem si dlouhých debat o literatuře v
kavárnách, doučovala jsem jazyky, v batohu jsem nosila The
Complete Works of William Shakespeare a taky The Norton Introduction
To American Literature. Každá ta kniha váží asi pět kilo,
tahala jsem obě najednou a ostentativně jsem je četla v metru,
přičemž jsem vždycky dala dobrý pozor, aby si spolucestující
všimli. Chodila jsem v dlouhatánských neforemných sukních
neurčité barvy, přesně takových, jako měla polovina spolužaček
z filozofické fakulty, připadala jsem si úchvatně intelektuálně
a chystala jsem se věnovat vědě.
Po
několika letech tohoto skvělého fungování jsem zjistila, že na
tom pohybu nejspíš něco přeci jen bude. Záviděla jsem kamarádům
hlavně možnost něco dělat dohromady (společné výlety na kole
třeba) a taky jsem si neměla jak odpočinout od práce hlavou.
Zkusila jsem kontaktovat fyzioterapeutku z vysokoškolské
polikliniky v naději, že by mohla mít nějaký nápad, co se mnou.
Slečna na mě hleděla mírně vyděšeně a pravila, že jsem první
člověk s obrnou, kterého ve své praxi potkává, neboť lidi jako
já moc často vysokou školu nestudují. Tedy mi nic doporučit
nemůže, neumí a jediné, co ji k tomu napadá, je, že bych se
nejspíš měla poradit s někým, kdo má praxi s handicapovanými
dětmi. Potíž byla, že na někoho s praxí s handicapovanými
dětmi jsem byla pro změnu trochu moc dospělá. Došla jsem k
závěru, že se nedá nic dělat a že budu muset prostě věci
brát tak, jak přicházejí. No a protože chytré knížky říkají,
že moje postižení není progresívní a nejde v dospělosti tak
jako tak ovlivnit, musím se zkrátka smířit s tím, co mám a
zbytek moc neřešit.
Neřešila
jsem. Neřešila jsem nic tak vehementně, až jsem z toho skončila
na další operaci a ta dopadla celkem neslavně – Sudeckovým
syndromem, což je ohavná, bolestivá záležitost, co se, když už
si ji jednou pořídíte, ráda vrací, a prognózou, kterou jsem
slyšet rozhodně nechtěla: prý se mám připravit na to, že
lepší už to nikdy nebude.
A
teď mi tu někdo říká, že se ještě přeci jen dá něco dělat.
To
bych teda chtěla vidět... ehm..... :-) Většího skeptika asi ten nešťastný terapeut ještě v péči neměl. Naštěstí nejsem jen skeptik. Kromě zcela přízemního realismu, který mi často značně ztěžuje například poslech některých našich politických debat nebo účast ve vážných rozhovorech o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, jsem taky zvědavá. Strašně. A ta zvědavost nakonec zvítězila. Zkusím to. Takhle tedy začal příběh, co ještě není u konce.
Jste úžasná a krásná. Byla jsem pozvána přáteli na gospel do Plzně. Naprosto jste mne uchvátila. Místo, abych koukala na své kamarádky, ve sbory, neprestavala jsem vás obdivovat. Fandím vám. U mě jste persona. A jinak Gospel s Davidem a Theilou. To nemělo chybu. Moc vás zdravím M.Cimická
OdpovědětVymazatDěkuju za pochvalu, ale jsem celkem normální, i když pravda, na koncerty se namaluju a učešu. :-)
VymazatA souuhlasím, že gospel s Davidem a Tehillou neměl chybu. , ráda ty workshopy dělám, připadá mi, že někomu pomoct má smysl.. a chci lidem ukázat, že ledacos zmůžou, i když si třeba myslí, že ne. :-)
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazatMůj postoj k Vojtově konceptu je krajně odmítavý. S mírnou jízlivostí vždy říkám, že kdyby Dr. Vojta neemigroval, dnes by ho nikdo neznal. Nyní vážně. Pročetl jsem cca 5 knih o CP vydaných v USA každá v rozsahu 600-1000 stran a v KAŽDÉ je Vojtovi věnována 1 (slovy jedna) strana. Loni jsem o tom diskutoval ba anual meeting www.aacpdm.org v Austinu a nikdo se o tento koncept nezajímá.
OdpovědětVymazatNebyla bych tak přísná. Myslím, že to, že o něčem nevědí v USA, ještě nemusí znamenat, že je to úplně špatně. Nemůžu se ani připojit k častým prohlášením, že je tohle cvičení nějak obzvlášť traumatizující. Mám jinou zkušenost. Dnes tu dobu vnímám jako čas, který mi tatínek věnoval a jsem za něj vděčná.
VymazatProblém je v tom, že se ta metoda s ničím nekombinuje, je odtržená od reálných pohybových dovedností, a že jsou její stoupenci často tak nekompromisní, že se brání jiným, novějším přístupům - navzdory tomu, že právě taková kombinace by mohla být užitečná a prospěšná, protože používat jen jeden přístup je ve fyzioterapii velmi zrádné.
Ale to považuju za problém české kotliny obecně - víme tu všechno nejlíp a nikdo nám nebude nic říkat. Což je zčásti způsobeno tím, že spousta lidí tu ještě ani dnes neumí žádný cizí jazyk a nemá tak šanci svoje zkušenosti konfrontovat se zahraničím a pokud ano, tak jen na konferencích, které jsou tlumočené. To znamená, že se ledacos v překladu ztratí a konfrontace s primárními prameny není možná.
Znám to z první ruky z docela jiné oblasti - když jsem před časem organizovala kursy pěvecké techniky, která je ve světě velmi uznávaná,její autoři spolupracují s řadou odborníků z řad lékařů, v ČR byl problém na kursy někoho dostat a odůvodnění bylo "co bychom se tam asi tak nového dozvěděli?" A ti, kteří přišli, po jednom dni práce hrdě prezentují, že techniku ovládají, ačkoli její studium trvá pro udělení učitelské akreditace tři roky. :-) Což je další problém i s Vojtou. Lidí, kteří tu metodu opravdu ovládají, zas podle mě tolik není.
Jazykové kompetence lékařů a fyzioterapeutů neumím posoudit. Nicméně si dovoluji tvrdit, že stoupenci Vojtova konceptu programově odmítají ergoterapii i logopedii s odůvodněním, že by se tím narušily pohybové vzorce budované Vojtovou terapií.
Vymazat