Den, co má šestadvacet hodin

březen 2013

Začátky mého intnezívního sportovního tréninku jsou víc než krušné.

Nechápu, kde se bere představa, že člověk, který pracuje na volné noze, má k dispozici neomzené množství volného času. Má pracovní doba se odvíjí od potřeb klientů a je, abych tak řekla, poněkud asociální. Pracuju ráno mezi sedmou a devátou, než jdou klienti do práce a v bohulibé činnosti, spočívající ve výuce dospělých jedinců cizím jazykům a zpěvu, pokračuju asi od tří hodin odpoledne, v době, kdy mají volno. Někdy mi chodí žáci i dopoledne, záleží to na nich. Můj den je rozkouskovaný. Mezi devátou a třetí zpravidla zůstávám ve městě. Šetřím energii, abych nemusela zbytečně cestovat, vyřídím si co potřebuju, někdy mám s sebou noťas a pracuju na přípravě na hodiny nebo zpívám. Zastávám názor, že co učím, bych měla i sama praktikovat. A teď mi, prosím, řekněte, kam mám do svého zběsilého rozvrhu nacpat to zatracené protahování, totiž chci říct  statický prolongovaný strečink.  :-)

 Verze, kdy se po ranní směně vracím domů, protáhnu se a pak vyrazím zpátky do města, znamená, že z jedné hodiny terapie jsou tři a ten den už nestíhám vůbec nic dalšího,  někdy ani oběd ne. Abych nemusela absolvovat dva hodinové přesuny městskou hromadnou dopravou domů a zpět do práce, hledám místo v centru Prahy – v okolí jazykovky, pro kterou učím. Stačil by mi malý pokojíček, kde bych mohla chvíli cvičit na zemi a kde bych mohla přechovávat nějaké starší pohodlné oblečení a podložku.

Ačkoli je mé nové cvičení nenáročné na vybavení a  prý je  jedno, v jakém se provozuje prstředí a oblečení, takže je určitě možné ho zvládnout třeba v práci, je po prvních pokusech jasné, že to není pravda. Empiricky bylo zjištěno, že silonky a sukně, ve kterých chodím učit, jsou jako cvičební úbor zcela nevhodné a že punčochy se při protažení svalů do maxima okamžitě trhají na nejrůznějších místech.  Rovněž bylo prakticky ověřeno, že v pracovním oděvu lektora jazyků není vhodné  ležet na parketách, po kterých klienti školy chodí ve špinavých botách. Ne snad, že by parkety jakkoli snižovaly účinnost protažení. Viděli jste ale někdy, jak vypadají kalhoty od kostýmu, v kterých jste leželi půl hodiny na zemi ve třídě a snažili se protáhnout nohy? Že ne? No...jak to říct... to je vlastně jedno. Buďte rádi, že jste nic takového na vlastní oči spatřit nemuseli.  Není to pěkný pohled. :-)

 Najít zázemí na tělocvik se mi ale nedaří. Nezbývá, než akci přesunout na dobu „po návratu domů“. Protahování přední i zadní strany stehna, které mám pro začátek za úkol, tedy zařazuju mezi půlnocí a půl druhou ráno. Co na tom, že vstávám v šest?

Time management ale není to jediné, s čím musím bojovat. Některé předepsané pozice nepatří k nejpříjemnějším a udržet je celou požadovanou dobu je náročné. Když se snažím o dlouhé protažení přední části stehna, pomáhám si takovým speciálním jogínským pásem. Ležím na břiše, nohu mám pokrčenou v koleni a kotník navlečený v oku na konci pásu, který mám hozený přes rameno. Pás se snažím udržet tak, aby byl ten mizerný sval vepředu protažený. Na levé straně, kterou mám horší, je to strašlivě těžké. Noha má na můj střelený, nesmyslný požadavek vlastní názor, klade odpor, s ním i pás, udržet to je skoro nejde. Snažím se, ale výsledkem je jen spálená kůže. Na dlaních se o ty spáleniny postará pás, na hřbetě rukou koberec, na kterém ležím, opřená o ruce, dokud má drahá ošetřovaná dolní končetina nevystřelí, jako že stačilo a už protažená být nechce ani vteřinu, natož několik dalších minut. V ten moment mi ujedou i ruce a koberec mi při jejich rychlém pohybu stáhne tu úplně nejvrchnější vrstvičku kůže ze hřbetu rukou a někdy i ze zápěstí. Tenhle cvik nenávidím nejvíc ze všech, které musím dělat, bolí z mě něj záda a když se sbírám z podlahy, mám nejen dokonale protažený přímý sval stehenní, ale i černé mžitky před očima. Ach...