Botulotoxin

začátek dubna 2013

Po měsíci mého báječného rehabilitačního programu mě čeká seminář, na kterém se má rozhodnout, kam mi píchnou botulotoxin, což je součást programu, ve kterém jsem se ocitla.
 Botulotoxin A je látka, která se v lékařství poslední dobou velmi používá – skoro až moc, zdá se mi, když si člověk uvědomí, co je to zač. Momentálně asi nemá smysl, abych se rozepisovala o tom, jak přesně to celé funguje. Stačí, když napíšu, že se botox využívá k uvolnění spastických svalů, do kterých se aplikuje injekcí. Je-li sval spastický, znamená to, že má zvýšené napětí a navíc je vlastně pořád aktivní. Poškozený mozek vysílá signál, který svalu říká, aby byl pořád stažený, ve zkrácené pozici. Pořád. I ve chvíli, kdy by milý sval správně neměl dělat nic. Tohle ustavičné stažení jednak vede ke zkrácení spastických svalů, druhak brání správné funkci svalů jiných. Botulotoxin se naváže na nervová zakončení ve svalu, do kterého ho jehlou lékař vpraví a zablokuje přenos chaotických informací z poškozeného mozku do daného svalu. Ten se tím pádem uvolní. Efekt je dočasný, nastupuje zhruba 24 – 72 hodin po aplikaci a trvá průměrně tři měsíce. Potom se musí celá akce zopakovat.

Aplikuje se výhradně injekčně do konkrétních, hyperaktivních svalů – jíst se to opravdu nedá, pokud si tedy nechcete přivodit ohavnou otravu – ta věc je totiž celkem jedovatá. A ano, je to to samé, co používají stoleté celebrity proti vráskám, jen dávka je u neuropacientů „poněkud“ vyšší. :-)

První kontrola sice ukázala, že se zlepšuju jen rehabilitací, údajně ale bez botoxu program nefunguje tak dobře, jak by měl, protože ta věc usnadňuje protahování zkrácených spastických svalů. Tedy do toho.

Je tu dav lékařů a mediků, jsem zas jednou středem pozornosti a připadám si velmi opečovaná. Abyste rozuměli, o dospělé s obrnou se systematicky nestará prakticky nikdo. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, je to docela zvláštní. Kam se ztratí všechny ty roztomilé postižené děti, které vídáte v televizních zprávách, když shánějí peníze na terapii, kde skončili všichni moji kamarádi z neurologických čekáren, když je obrna celoživotní zábava? Odpověď je jednoduchá. Vyrostou z nich mnohem méně roztomilí postižení dospělí, se kterými si málokdo ví rady a kteří jsou často tak naučení, že "s nimi nic nejde", že se nepokoušejí řešit ani ty problémy, které řešení mají. Fakt, že se mi teď někdo věnuje, mě tedy nemálo těší.

Seminář je rychlý a vzápětí mi hned píchnou botox do adduktorů (přitahovačů stehna) na pravé noze. Je to pokusná dávka, prý jak to budu snášet a taky místo, kam se botox pacientům s obrnou dává opravdu často, protože tyhle svaly bývají u DMO spastické snad vždycky. Aplikaci si „užívám“ pod kontrolou EMG. To se nejdřív zkontroluje pomocí elektrických impulsů, že je jehla ve správném svalu, no a pak se teprve podá ta slavná „léčivá látka“. Bolí to přiměřeně, nic, co by se nedalo zvládnout – jen ta elektrostimulace kdyby netrvala tak dlouho. Ach jo. Jsme ve fakultní nemocnici a pohled na mé škubající se svaly je součástí vzdělávání spousty studentů medicíny – „...vidíte i vy tam zezadu? Podívejte se pořádně,  jak se ten sval krásně škube!"

Ke mně: "Vydržíte ještě chvíli, slečno? Doufám, že tím přístrojem nevyhodíme dnes pojistky...“ 

Přežili to všichni. Pojistky, medici, na které ta procedura byla evidentně taky dlouhá, ale  i já. 

 Jsem unavená, protože seminář začal později, než měl a já ráno nesnídala, jelikož jsem tak nějak  taky vstávala později, než jsem měla. Dožaduju se obrázku, protože jsem ani neplakala, ani neklela - žádný ale nedostanu, vysloužím si jen dlouhý nechápavý pohled sestry a informaci, že obrázky tady nedávají.   Toto trestuhodné opomenutí svého terapeutického týmu si cestou z nemocnice vynahrazuju zakoupením tabulky fakt kvalitní čokolády a dokazuju, že tvrzení, že něco takového není možné sníst najednou, se absolutně nezakládá na pravdě.